Foto: GettyImages
V životě člověka existuje moment, kdy se něco změní. Nejde o jeden konkrétní moment. Ani o to, kdy začnete brát neznámá čísla. Spíš je to takový postupný pocit, že věci, které vám dřív dávaly smysl, najednou nedávají. Že ex, za kterým jste jezdili ve dvě ráno přes půl města, by dnes nedostal ani odpověď na zprávu. Že drama, které se kdysi zdálo nevyhnutelné, je teď jen...prostě vyčerpávající.
Gratuluju. Váš prefrontální kortex je pravděpodobně hotový. Už jste opravdu dospělák.
Prefrontální kortex je část mozku zodpovědná za rozhodování, kontrolu impulzů, plánování a schopnost domyslet důsledky vlastního chování. A vyvíjí se jako poslední, takže plnou funkčnost dosahuje až někdy kolem pětadvacítky. U některých lidí i později, ale to je téma na jiný článek.
Odborně vzato do té doby fungujete hlavně na emocích, impulzech a části mozku, která vám říká „jo, tohle je kámo fakt skvělej nápad" ve chvíli, kdy to skvělý nápad rozhodně není. A teď je to jinak.
Ptáte se, jaký to má konkrétně vliv na vaše vztahy? Docela dost.
Začnete si všímat red flagů dřív, než se z nich stane celá vlajková loď. Přestanete si říkat, že ho změníte, protože mozek, který funguje naplno, ví, že lidi se nemění jen proto, že je milujete dostatečně silně. Přestanete omlouvat chování, které omlouvat nejde.
Zároveň přestanete sabotovat věci, které jsou dobré, protože stabilita vám přestane připadat nudná a začne připadat jako přesně to, co chcete. Což je, přiznejme si, poměrně zásadní upgrade. Zkrátka by se z vás měl stát člověk, který konečně ví, co chce a taky ví, že to vztahy nikdy nebudou dokonalé. To je trochu odvážný, co?
Vyvinutý prefrontální kortex neznamená, že najednou děláte všechna rozhodnutí správně. Znamená to, že máte nástroj. Co s ním uděláte, to už je na vás. Lidé s plně vyvinutým mozkem stále chodí na druhá rande s lidmi, kteří je nezasluhují. Stále posílají zprávy o půlnoci (a pak deset minut čumí na „doručeno" jako by to něco změnilo). Stále si říkají, že tentokrát to bude jinak, přestože to nikdy jinak nebylo a všechny dostupné důkazy naznačují, že jinak nebude.
Takže to vlastně asi budete dělat všechno stejně, akorát teda s větším pocitem viny. Což je, biologicky vzato, vcelku pokrok.
Nic, a rozhodně už žádné drama. Jen si možná uvědomte, že ten vnitřní hlas má možná občas pravdu. To je totiž konečně mozek, který dělá svoji práci správně.
Poslouchejte ho. Aspoň občas. Aspoň ve věcech, které jsou o půlnoci a začínají slovy „hele, nespíš?"
Milovník skandinávské kinematografie, americké literatury, italské gastronomie a cestování vlakem po českých luzích a hájích.
