Nalijme si čistého vína: Nekomplikujeme si to náhodou úplně

Jsou věci, které asi nikdy úplně nepochopím. Třeba že někteří lidé opravdu dávají přednost pomalé chůzi. Že někdo miluje tu specifickou strukturu ústřic. Nebo že se dva lidé mají rádi, ale přesto se dobrovolně rozhodnou nechat to být. Proč? Protože je to jednodušší.

Svým způsobem to chápu. Dávat opakovaně energii do dalšího vztahu, snažit se i ve chvíli, kdy to vypadá, že všechno stojí proti nám, může být vyčerpávající. Někdy je jednodušší říct si, že to nemá cenu. Že je čas složit zbraně a zamávat bílou vlajkou. Že některé věci prostě necháme odejít. A pak přijde někdo na TikToku, kdo místo toho, aby takové rozhodnutí podpořil, ještě víc rozvíří pochybnosti.

Řekne nám, že tenhle pár spolu nakonec být měl, i když to zpočátku vypadalo nemožně. Že tihle dva lidé spolu zvládli vztah na dálku pět let. Že nějaká fiktivní postava přešla osm pouští a překonala sedm začarovaných lesů jen proto, aby našla svou životní lásku. Že jeden člověk čekal dvanáct let, než se ten druhý konečně rozhodl být s ním.

Proč nám vedle některých lidí vypíná mozek?

Čím větší komplikace, tím opravdovější láska? Nebo je to jen adrenalin?

A pak se ptáme sami sebe: Nevzdali jsme to moc brzy? Bylo to pravé ořechové? Jestli jsem se při psaní všech těch článků o lásce, crushích a zklamáních něco naučila, je to asi paradoxně právě věřit na lásku. Tak nějak jsem ji začala vnímat úplně jinak a vidět ji úplně všude. Ale ne tím způsobem jako v supermarketu dva týdny před Valentýnem. Tak nějak schovaně a nepojmenovaně.

Rozhodně to ze mě nedělá experta na lásku. Spíš jen někoho, s kým se o ní dobře povídá. To, co dělá vztahy pro nás tak výjimečnými, bývá dost často něco tak malého, jako jsou kyselé bonbony. Skrytý jazyk mezi dvěma lidmi. Inside joke. Protože ve chvíli, kdy o člověka, se kterým tyhle věci sdílíme, přijdeme, už o tom nemáme s kým mluvit. A ten malý rituál je nám najednou úplně k ničemu. Nikdo jiný to nepochopí stejně jako on. S nikým jiným na tohle téma ani nemáme stejné vzpomínky.

Bývají letní třešně opravdu nejsladší? FYI: Tohle není o třešních

Beznadějný romantik, nebo cynik?

Co se mi ale (zatím) nestalo, je, že bych se začala považovat za beznadějného romantika. Nevěřím, že každý příběh musí skončit velkým gestem, návratem po letech nebo tím, že dva lidé překonají úplně všechno jen proto, aby mohli být spolu. Na druhou stranu se mi ale potvrdilo, že věřím na lásku. A hlavně na mikropříběhy. Na malá vítězství a malé prohry.

Na tu krásnou i bolavou část lásky, která prostě existuje. Která přijde tak přirozeně, že ji jako lidé nedokážeme úplně ovládnout. Že někdy ani nevíme, proč nás někdo přitahuje, proč nám na někom záleží nebo proč nám obyčejná zpráva od určitého člověka dokáže změnit celý den. Kdy lásku nesnášíme. Nerozumíme jí. Proklínáme sebe i den, kdy se ten druhý narodil. A říkáme si: Proč jsem tam šla?

Lehká odpověď by byla, že si to rádi komplikujeme. Jenže ta je doplněná o jednu podstatnou věc. My si vlastně vůbec nemůžeme pomoct. Někteří lidé v nás zkrátka něco zanechají. Ať už v pozitivním, nebo negativním smyslu. Smířila jsem se s láskou, která nezmizí jen proto, že vztah nevyšel. S tou, která zůstane i potom, co ta romantická část odejde. S láskou, která nemusí znamenat „a žili spolu šťastně až navěky“, aby byla skutečná.

A na tom vlastně není komplikovaného vůbec nic. Ten chaos se děje kolem. Protože když se nad tím zamyslím ještě o trochu víc, možná je nejsložitější to, jak na lásku koukáme. Že vidíme jen jednu variantu. Že ji chceme popsat, zaškatulkovat a postupovat podle ní jako podle receptu. Protože mít rád je jednoduché. Ty komplikace si tam přinášíme my sami.

Přitom osudové a životní lásky nemusí být jen romantické. Jedna z těch nejčistších je třeba ve filmu Love Actually a není romantická vůbec. Je to přátelství mezi Billym Mackem a jeho manažerem. A možná právě proto funguje. Připomíná nám, že některé životní lásky nejsou o tom, s kým sdílíme postel, ale s kým sdílíme život. Kdybych byla Hugh Grant, řekla bych, že láska je opravdu všude kolem nás a že za ty komplikace stojí. Naštěstí Hugh Grant nejsem, a můžu potvrdit, že se nás stejně nikdo nebude ptát, jestli se chceme zamilovat. Tudíž nám asi nezbývá nic jiného než si vlastně navzájem popřát trochu štěstí.