Proč nám vedle některých lidí vypíná mozek?

Znáte to, když se snažíte vymyslet bůhvíjaký plán, téma, o kterém mluvit, nebo cokoliv jiného, jen abyste na někoho zapůsobili? Nonšalantní flirt. Nenucená póza. Sexy malá zpráva. Hotový reinkarnovaný Casanova nebo Angelina Jolie v Panu a paní Smithových. Ale stejně se pak stane, že čím víc se snažíme působit dokonale, tím spíš začneme říkat hlouposti a ve finále vůbec nezníme jako my sami.

Najednou zakopáváme, chce se nám smrkat, máme zacuchané vlasy a vypadáme, že náš slovník obsahuje jen pět slovních spojení. Neumíme jíst, všechno nám padá a za dobu dvou hodin se stihneme už třikrát polít.

Já mám vlastně tyhle nervy ráda. Tahle maličká ztrapnění mě aspoň drží nohama na zemi. Ale proč se s někým stane, že nemusíme přemýšlet skoro vůbec? A to i přesto, že se nám ten člověk může líbit mnohem víc než ten, před kterým pomalu padáme na zadek.

Bývají letní třešně opravdu nejsladší? FYI: Tohle není o třešních

Kolikrát se převlékneš na rande, tolikrát jsi člověkem?

Stres je v randění asi přirozený. Neznám snad nikoho, kdo by nebyl z prvního rande alespoň trochu nesvůj. A dokonce bych řekla, že pokud někdo není z první schůzky ani maličko nervózní, tak to za a) buď není rande, nebo za b) mu na tom tolik nezáleží (nebo za c) je tak sebevědomý, že by mi do konce života z jeho sebevědomí stačilo jen tak deset procent).

Nervozita je na začátku každého vztahu normální. Pochytávání prvních citů je trochu jako půlnoční překvapení na maturitním plese. Zpočátku je to ochromující, roztěkané a jako loď bez kapitána. Nevíme, kam to celé povede. Nebo naopak tušíme, že tenhle typ vztahu bude mít jasně danou osnovu, podle které budeme postupovat. Jaká z těch cest je pro nás ta správná, můžeme vyřešit příště.

Ale co je důvodem toho, že vedle správných lidí přestáváme myslet? Nemyslím si, že je to tím, jak se do vztahů dostáváme nebo proč jejich začátky bývají matoucí či extrémně rychlé. Řešíme moment, kdy se z koktání, letmých doteků a třesoucích se rukou dostaneme do fáze, kdy je v naší mysli najednou úplný klid. Říkáme si: Tohle neznám.

Kdy ten člověk tak nějak přirozeně maže všechny náhodné i nenáhodné myšlenky, které nám běžně létají hlavou. Připomíná mi to promazávání e-mailové schránky. Ještě před chvílí byla plná spamu, letáků a akčních nabídek a najednou v ní zůstane jen to podstatné a pár pozvánek na rodinné setkání, které ještě nechceme řešit.

Postupně přestaneme přemýšlet nad tím, co řekneme jako další, jestli jsme náhodou něco neřekli špatně nebo jestli jsme dost zajímaví. Žádné přehnané overthinkování. Jen zvláštní pocit lehkosti.

Jde láska naplánovat?

Je opilost láskou reálná věc?

Najednou tady máme bezpečí. Nemusíme se přehnaně hlídat. Máme vedle sebe někoho, před kým nemusíme být neustále ve střehu. A právě to přináší klid. Jako mávnutím kouzelného proutku se všechno zdá o něco jednodušší. Okolí nevnímáme a dokážeme s čistým svědomím říct, že jsme šťastní.

Někdo by řekl, že jsme opilí láskou. Já bych to ale přirovnala k tomu, že si dovolíme chovat se na chvíli jako děti. A to nejlepší? Ani si to neuvědomujeme.

Nechci tady opakovat všechny ty paradoxy o tom, že zamilovanost je droga a vášeň je píseň, ke které známe všechna slova až ve chvíli, kdy ji poznáme. Každý to prožívá jinak. Co na tom fascinuje mě, je ten zvláštní kontrast. Že s někým můžeme být ze začátku tak nervózní, že ani osmé tričko není dost dobrá volba, jen abychom si o pár schůzek později (nebo možná okamžitě) ani nevzpomněli, co jsme měli na sobě.