Foto: GettyImages
Stojíte na farmářským trhu, koukáte na bedýnku třešní a prodavačka vám řekne tu známou větu, kterou slyšíte každý léto: „Berte, tyhle jsou nejsladší, co budou letos." A vy jí věříte. Protože je léto, protože slunce, protože tak to prostě je, ne?
Stejnou větu si říkáme o lidech. O tom klukovi, co půjčuje skůtry na pláži, o té holce z baru v Chorvatsku, o kolegovi, kterého jste na letním teambuildingu začali vnímat trochu jinak, přitom s ním celý rok sedíte v kanceláři o 25 metrech čtverečních. Léto pobláznění přislazuje. Aspoň nám to tak přijde. Ale je to fakt, nebo jenom sezónní marketing našeho mozku, na kterej se rádi necháváme nachytat?
Nejdřív к těm třešním. Ty vaše zamilovanosti z léta chutnají líp z jednoho dost nudnýho biologickýho důvodu. Je vám horko, je vám dobře a vaše tělo si to spojí dohromady. Vyšší teploty zvyšují hladinu serotoninu, delší dny vám dají víc slunce, a tedy víc vitaminu D, a to všechno dohromady vede k tomu, že jste prostě v lepší náladě. Nejste zamilovanější. Jste jenom šťastnější obecně a tu náladu si přilepíte na první osobu, která je zrovna vedle vás.
Psychologové tomu říkají v angličtině říkají misattribution of arousal, tedy chybné přisouzení vzrušení. Teď trochu jednodušeji, ano? Vaše tělo je nabuzené (teplo, alkohol, hudba, nový lidi kolem), ale mozek si neumí přesně říct proč, tak si za to vezme první dostupné vysvětlení. A to vysvětlení má obvykle na sobě ještě navíc plavky.
Letní lásky a třešně navíc spojuje jedna věc. Obojí má expirační datum, který znáte předem. A přesně tohle je ten trik.
Když víte, že něco skončí za tři týdny, přestanete čekat. Neřešíte, jestli má stejný hodnoty jako vy, jestli by fungoval jako partner na hypotéku a 1kk na Letný, nebo jestli byste ho chtěli vidět s dítětem v náručí. Prostě jste tam a je vám dobře. Bez tlaku, bez otázek, bez takovýho toho klasickýho „kam tohle vlastně směřuje". (Protože víte, že to za týden směřuje zpátky na sedačky Ryanairu).
Je to princip vzácnosti. Cokoliv, co je omezené, hodnotíme automaticky jako víc žádoucí. Chceme to víc a nepřemýšlíme nad tím. Je to úplně stejný mechanismus, kvůli kterýmu vám e-shop napíše „poslední kusy skladem" a vy hned klikáte na košík, koupit, zaplatit. Vaše léto s ním nebo s ní mělo v hlavě neviditelnou cedulku „poslední šance". A vy jste po tom sáhli rychleji, než byste normálně sáhli.
A další společná věc, jo? Bedýnku třešní nikdy nesníte celou, pokud ano, jste blázni a živočišný uhlí stojí zhruba 80 korun v lekářně. Většinou tam ale necháte těch pár kousků na dně bedýnky, protože jste se přejedli, protože přišel konec srpna, protože jeden z vás odletěl domů. Takže nikdy nezjistíte, jestli by ty poslední třešně byly stejně sladké jako ty první.
Stejně tak nikdy nezjistíte, jaký by ten člověk byl v listopadu. Když bude mít blbý den v práci a bude na vás protivný jen proto, že může. Když se z „bezstarostně spolu" stane „musíme si promluvit". Letní romance tohle riziko nikdy nepodstupuje. Skončí dřív, než na to dojde. A možná právě proto si ji pamatujete jako tu nejlepší, co jste kdy měli.
Upřímně? Who cares? Prostě je jíte v momentě, kdy jste nejvíc naladění na to, aby vám chutnaly. Slunce, volno, žádná odpovědnost, žádná budoucnost, o kterou byste se museli starat. Chuťové buňky vám v tu chvíli hrajou úplně jinou písničku, než jakou hrají v listopadu.
Letní láska teda pravděpodobně asi není lepší láska. Je to jenom láska bez podmínek, bez zítřka a bez nároku na to, aby přežila první bouřku. A je to tak v pořádku. Ne každé ovoce musí vydržet do zimy a zavařit se. Někdy stačí, že bylo sladký přesně tehdy, kdy jste ho potřebovali sníst.
Milovník skandinávské kinematografie, americké literatury, italské gastronomie a cestování vlakem po českých luzích a hájích.
