Foto: GettyImages
V životě každého (možná nejen) single člověka přijde moment, kdy jen tak stojíte, koukáte z okna, cítíte se trochu osaměle a říkáte si: „Neměla jsem náhodou skončit s tím Rupertem? “ (Jméno si dosaďte podle sebe, já jsem momentálně bez crushe, takže mě žádná sexy jména nenapadají. ) Je to vlastně docela přirozené. Uplynul nějaký čas, den se nevyvíjí úplně podle vašich představ a myšlenky najednou přebírají kontrolu. Ideálně kolem vás ještě projde zamilovaný pár nebo se sejdete se svým adoptivním párem. Tím párem, kterému sice samozřejmě neděláte křena, ale zrovna dneska tak nějak nevíte, jestli s vámi tráví čas z lítosti, nebo z radosti. Oni pak společně odejdou domů a vy jste opět sami.
A jo, teď to zní strašidelně, ale tak jako většina věcí mezi myslí a srdcem je to přirozené. Stejně jako když řešíte osobní dramata, bolesti a krize a místo oddání se tomu se pustíte do práce nebo čehokoliv jiného, jen proto, aby vás to na chvíli zaměstnalo. To totiž na chvíli pomůže, ale v momentu, kdy je klid, se to většinou tak nějak dvojnásobně a bez varování vrátí. Samota funguje dost podobně. Plíží se a jako každý správný horor vás vyleká. Můžete mít pestrý život, trilion kamarádů a super koníčky, ale ani to nezaručí, že na vás sem tam někdy nebafne.
Jsme v té fázi, kdy samota přišla a chová se jako to strašidlo, co se nám schovávalo pod postelí, když jsme byli děti. A možná ani ona sama není relevantní, ale to nutně neznamená, že ji nemůžeme kolem sebe cítit. V tu chvíli se stává měřítkem naší hodnoty. To, co následuje, je ještě horší. Zpytování svědomí. Respektive pečlivé rozebírání předešlých událostí a rozhodnutí, která jsme učinili, abychom ve finále stejně skončili sami.
Následuje čas pro romantizování protějšků, které jsme si nevybrali. Detaily, jako to, koho volba to doopravdy byla, necháme stranou. Vidíme jen to dobré. To seznámení, to, jak jsme se smáli, jak nám ten člověk imponoval, jak jsme se červenali a jak nás nechal se cítit. Jak jsme se vraceli domů a podlamovala se nám kolena. Jak jsme měli pocit, že tenhle člověk mluví přesně tím stejným neverbálním jazykem jako my. Vidíme ten skoro vztah. Potenciál. To, co mohlo být, nikoliv to, co jsme postupně začali cítit jako něco, co nebude pro nás. Říkáme si, že kéž bychom byli víc trpěliví, kéž bychom těch pár věcí, které nám vadily, přehlédli. Protože kdybychom vydrželi, určitě bychom se přece zamilovali, nebo ne?
Naše online algoritmy nám pak navíc pomáhají tím, že nám všechno to potenciální partnerské štěstí předhazují. Ale nepramení to náhodou víc z toho, že se v ten jeden moment cítíme sami, než z toho, že je ten člověk někdo, kdo mohl být speciální?
Ten člověk přece nebyl náš chybějící puzzlík. Byl to spíš ten, který by vlastně pasoval, ale nezapadal do finálního obrázku. Chyběl mu širší kontext. Byl trochu jako hotel, ve kterém přespíte, protože je po cestě a za výhodnou cenu. Zažijete tam skvělý večer. A vždycky, když pojedete kolem, si na to vzpomenete. Řeknete o tom přátelům. Ale není to finální destinace a není to ani místo, kam se vrátíte. A možná přesně takhle fungují skoro vztahy. A možná právě proto se nám po nich občas zasteskne. A taky možná právě proto nám z dálky přijdou jako něco, co bychom si měli romantizovat. Ale není všechno zlato, co se třpytí. Někdy jsou to prostě jen střepy.
Chodící moodboard, co neumí nic nedělat. Fotografka a módní enthusiastka, co ocení dobrou kávu a matchu.
