Foto: Dua LIpa
To si tak projíždíš feed na Instagramu a najednou to vidíš. Bílej kostýmek od Schiaparelli, obří klobouk, rukavičky. Marylebone Town Hall, pak Palermo, ostře sledovaná svatba ve dvou aktech. Dua Lipa a Callum Turner. Knihovna. Řekneš si wau, ale pak jedeš dál.
Protože svatba celebrit je neuvěřitelně snadnej terč. Je v ní totiž všechno, čemu nevěříme. A pak si vzpomeneš, proč tam ty knihy vlastně byly.
Potkali se u večeře v Los Angeles. Seděli vedle sebe a zjistili, že čtou tu samou knihu. Trust od Hernána Díaze. Oba zrovna dočetli první kapitolu. On na to řekl něco ve smyslu, že jsou teda na stejný stránce, no a ona, místo aby protočila oči jako bych to udělal já, si ho vzala.
Hele, já vím. Zní to jak scénář prvoplánový romantický komedie, jenže ono se to fakt stalo. A přesně tady, tady v tom momentu, nám to všechno začíná.
„Láska je láska." Tu větu známe. Vznikla jako něžnej vzdor, jako transparent, jako způsob, jak říct, že na tom, kdo stojí u oltáře nezáleží. Časem se ohladila do nápisu na tašce a do popisku pod fotkou. Říkáme ji tak často, až přestala něco znamenat. (Což je teda osud většiny vět, které opravdu něco znamenají, ale o tom jindy).
Jenže tady je ta moje otázka, jo? Ten důvod, proč tohle vůbec píšu: ukázali nám zrovna tyhle dva — nejkonvenčnější, nejfotogeničtější, nejpohádkovější pár široko daleko — že láska je láska?
Já vím, zní to absurdně. Co by nám tak přece mohli o lásce ukázat dva nejvíc hot lidi na týhle planětě?
A přece.
Nejvíc vtipný na tom je, že ta kniha, kterou četli, Trust, je totiž shodou okolností román o tom, jak veřejnej obraz lže. Vrstvenej příběh boháče, jehož život vypadá zvenku úplně jinak, než jakej je uvnitř. Pulitzer za vyprávění o tom, že tomu, co vidíme, se prostě nedá věřit.
A na týhle knize se potkal pár, jehož láska je dneska jeden velkej veřejnej obraz.
Mě na tom nebaví ta ironie. Mě na tom baví ta věc pod ní. Že ten začátek, to jediný, co si ti dva fakt nenaplánovali, byl úplně analogovej. Žádnej match, žádnej algoritmus, žádnej umělej hollywoodskej páreček. Dva lidi u stolu, každej s rozečtenou knihou, a náhoda, že jsou na stejný stránce. Ne metaforicky. Doslova. Stránka osmnáct, nebo kolik to vlastně bylo...
Já vím, že i tohle všechno může bejt performance. Že Dua má knižní klub, letos kurátoruje London Literature Festival, a to , že "holka, co čte" je dneska brand jak každej jinej. Že ta knihovna v Palermu byla nasvícená a naaranžovaná. Možná je to první seznámení jen prostě dobře vyprávěný. Možná.
Upřímně? Skoro je mi to jedno. Protože i kdyby si ten příběh vyprávěli líp, než se stal, vyprávějí ho o knize. O tom, že spolu seděli, mlčeli a četli. Ne o tom, jak se uviděli přes místnost a okamžitě "věděli". O tom nudným, pomalým, neoptimalizovatelným aktu, kdy dva lidi sedí vedle sebe a nic nepředvádějí.
Takže ne. Nemyslím si, že nám Dua Lipa a Callum Turner ukázali, že láska je láska. Ten slogan zvládneme i bez nich. Láska je navíc tak nepopsatelná a nepřenositelná věc, že je jen na každém z nás, jak ji prožíváme.
Dua a Callum nám ale ukázali něco míň instagramovýho. Že v době, kdy se dá všechno odswajpovat, je pořád nejromantičtější věc na světě dva lidi, který se shodou náhod octli na stejný stránce. (A nikam nespěchali ji otočit.)
Milovník skandinávské kinematografie, americké literatury, italské gastronomie a cestování vlakem po českých luzích a hájích.
