Sorry, ale nemáte neštěstí v lásce, jen si vybíráte stejný typ lidí

Pokaždý jiný člověk, ale pokaždý stejný příběh. Merkur v retrográdě za to nemůže. Dokonce ani osud. Můžete si za to sami... (A taky trochu vaše rodina).
Jan Houška 9. června 2026

Foto: 2004 Universal Studios and Studio Canal and Miramax Film Corp.

Je to zase tady. Tentokrát jste si říkali, že to pravdu vyjde. Jenže přání je otcem myšlenky, a tak teď sedíte s kamarády nad vínem, a opět říkáte, že prostě máte smůlu v lásce. Že všichni normální lidé jsou zadaní. Že vám osud do života posílá prostě jen ty špatný lidi. 

Sorry, ale ne.

Osud za to nemůže. Algoritmus Tinderu za to nemůže. Merkur v retrográdě za to taky nemůže, i když je to teda lákavá výmluva. Za volantem sedíte vy. A jedete pořád stejnou cestou. Máte vzorec. A ten vzorec jste si vybudovali sami, dávno předtím, než jste si stáhli první dating appku. Nepříjemná zpráva? Trochu jo, ale surprise surprise, je tu i řešení.

 

 

Proč nás přitahuje to, co nám ubližuje?

Psycholog John Bowlby přišel v šedesátých letech s teorií attachmentu. Zkráceně řečeno jde o to, jakým způsobem jste se jako dítě připoutali k rodičům, si nesete do každého vztahu. Každého. Bez výjimky.

Existují čtyři typy. Secure je ten, kdo se v vztazích cítí přirozeně dobře, důvěřuje a nepotřebuje neustále ověřovat, jestli mu na vás záleží.

Pak je tu Anxious – ten, kdo pošle zprávu, uvidí "zobrazeno" a dalších čtyřicet minut analyzuje, co to znamená. Avoidant je typ člověka, který se na začátku zdá naprosto dokonalý, ale jakmile se věci začnou vážně, najednou potřebuje prostor. Hodně prostoru. Nekonečně prostoru.

No a disorganized je kombinace obojího, tenhle člověk chce blízkost, ale zároveň se jí bojí, takže výsledkem je dynamika, která vypadá jako vášeň, ale ve skutečnosti je to jen zmatek v hlavičce v hezkým kabátku.

A teď dámy a pánové, přichází to nejzajímavější. Anxious a avoidant typy se totiž přirozeně přitahují. Je to jako magnet. Jeden potřebuje neustálé ujišťování, druhý mizí přesně ve chvíli, kdy ho ten první nejvíc potřebuje. A výsledkem je dynamika, která se cítí jako nejintenzivnější láska vašeho života.

Není. Je to jen stará bolest v novém obalu. Ale fakt hezky zabalená.

Zavolejte někdo Freuda

Čekali jste, že ho nevytáhnu, co? Chyba. Signmund Freud totiž přišel s něčím, čemu se říká nutkavé opakování. Jde o to, že si váš mozek v dětství vytvořil šablonu toho, jak láska vypadá a jak se prožívá. No a jako dospělí pak nevědomě hledáme lidi, kteří tuto šablonu naplňují. Ne proto, že chceme trpět. Ale proto, že to známe. Protože to mozek vyhodnocuje jako domov. (Jde zkrátka o nevědomou tendenci člověka znovu a znovu přehrávat bolestivé, traumatické nebo nezpracované životní situace.)

Tohle možná bude trochu bolet, ale pokud jste tedy vyrůstali v prostředí, kde láska byla nestálá, podmíněná nebo spojená s nejistotou, váš mozek tuto dynamiku vyhodnocuje jako normální. Jako správnou. Jako chemii.

A bohužel to potvrzuje i moderní neurověda. Přesně tyhle vzorce totiž nejsou uloženy v části mozku, kde zpracováváme myšlenky a příběhy. Jsou uloženy v těle, jako procedurální paměť, stejně jako si třeba pamatujeme, jak se jezdí na kole nebo plave. Říká se tomu implicit relational knowing.

Láska je droga

Mozek při tom, když nás někdo přitahuje, aktivuje stejné oblasti jako při závislosti. A podobně jako u závislosti preferuje to, co zná.

Takže když potkáte stabilního člověka, který vám píše zprávy včas, plánuje dopředu a nedělá z každé situace drama? Mozek říká nuda. Žádná chemie. Asi to není ono. A když potkáte někoho, kdo vás nechá tři dny bez odpovědi a pak napíše jako by se nic nestalo? Mozek říká tohle. Tohle je ono. Tohle je láska.

Není. To je kortizol. Stresová reakce, která se maskuje jako vzrušení. Váš mozek není romantik. Je to vyděšený savec, který zná tento pocit odjakživa a říká mu domov. Psychologové tomu říkají familiar feeling. A není náhoda, že familiar pochází z latinského familia.

Přitahuje vás vaše rodina. Jen v jiném těle. Hezká zpráva takhle v úterý, co?

Říkáte, že chcete stabilitu. Vybíráte chaos. Proč? 

Výzkum psycholožky Cindy Hazan z roku 1987 ukázal, že vzorce připoutání z dětství se s překvapivou přesností opakují v dospělých vztazích. Překvapivou pro vás, samozřejmě.

To, co říkáte, že chcete, a to, co si vybíráte, jsou dvě různé věci. Chcete někoho spolehlivého. Ale spolehlivý se vám zdá nudný. Chcete klid. Ale klid bez napětí nevypadá jako láska, protože láska ve vašem vnitřním slovníku znamená intenzita, nejistota a pocit, že si vztah musíte každý den znovu zasloužit. Takže si vyberete znovu někoho, kdo vás drží v nejistotě. Řeknete si, že je strašně záhadný. Že je složitý. Že ho prostě musíte lépe poznat. Spoiler: znáte ho. Znáte ho velmi dobře.

A pak se za pár měsíců divíte, jak to zase dopadlo. A nezapomeňte na klasickou frázi, že jste doufali, že toho člověka změníte.

Pohodlný příběh

Ono svalovat všechno na neštěstí v lásce je pohodlný příběh. Snímá z nás zodpovědnost, dává smysl opakujícím se zklamáním, a zkrátka nám tak nějak nalhává, že problém není v nás. Jenže pravda je jednodušší a zároveň nepříjemnější. Opakujete vzorec a vybíráte si stále dokola ten stejný typ lidí.

Dobrou zprávou ale je, že vzorce se dají změnit. Jen to chce udělat jednu nepříjemnou věc, a to přestat hledat chybu v těch druhých a začít se ptát, proč vás přitahují pořád ti samí lidé. Proč vám nedostupnost připadá jako chemie. Proč klid bez dramatu vypadá jako nuda. Proč vztah, který vás nedrží v nejistotě, vám nepřipadá jako ten pravý. A první krok je přestat hledat chybu v těch druhých a podívat se na to, koho si vlastně vybíráte. A proč.

Příští vztah tak třeba může být ten na furt. Jen musíte přestat čekat, že to vyjde samo. Nevyjde.

Jan Houška

Jan Houška

@yanhoechka

Milovník skandinávské kinematografie, americké literatury, italské gastronomie a cestování vlakem po českých luzích a hájích.