Jde láska naplánovat?

Ačkoliv si ujíždím na každé romantické komedii z přelomu tisíciletí, dobře vím, že to, co tyhle filmy nabízejí, není realita. Že takhle sexy a od hlavy až k patě oblečení v Pradě nejspíš nejsme téměř nikdy. Že byt s odděleným obývákem, kuchyní a ložnicí v New Yorku jen tak neseženeme. A že za námi naše osudová láska pravděpodobně nepoběží jako o život ani nepřijede přes půl města na motorce jen proto, aby nám na poslední chvíli vyznala city.

A víte co? S tím jsem vlastně úplně v pohodě. Dobře, možná mě trochu mrzí ten šatník a byt na Manhattanu. Co mě ale možná rozčiluje víc než ten nerealistický konec příběhu, je jeho začátek.

Kdy jste se naposledy zamilovali? Nebo ještě jinak: kdy jste se naposledy zamilovali, aniž byste to měli byť jen trochu v plánu? Kdy jste do toho naposledy prostě zahučeli až po uši? A kdy vás to možná maličko bodlo do zad?

Ve filmech je to jednoduché. Jeden pohled a je vymalováno. Celý milostný příběh se odehraje za hodinu a půl, i když ve skutečnosti trvá třeba dva roky. Chemie až na stropě, sexuální napětí by se dalo krájet a samotný sex (pokud na něj přijde) je smyslný, dokonale synchronizovaný a perfektní hned napoprvé. Hlavní hrdince se navíc záhadně začnou vlnit vlasy, přestože je na začátku filmu měla rovné.

Celé to působí spontánně. Neplánovaně. Pudově. Vedlejší postavy existují hlavně proto, aby děj trochu zkomplikovaly, ale divák stejně od prvních minut tuší, kdo skončí s kým. Jenže my máme v našem životě všechno ve svých rukou, a ty vedlejší postavy někdy dokážou celý scénář překopat.

Kolik šancí je moc šancí?

Každého se nakonec někdo zeptá, jak jste se poznali. Ale už málokdo se ptá na ten zbytek

Poznat někoho uprostřed noci na recepci hotelu, při posledním dni provozu nebo během páteční večeře s přáteli může být situace, která vám zůstane v hlavě ještě dlouho. Ty nervy, ten oční kontakt a úplně nezmapované teritorium. Ten okamžik, kdy ten jeden stydlivý kluk přece jen vstane a jde za tou maličko hlučnou holkou s nakažlivým smíchem. Nebo když někoho potkáte pozdě v noci a díky alkoholu a lehce otupělému mozku společně projdete celou Prahu a prožijete noc, na kterou nikdy nezapomenete. Základ pro zamilovanost je položený. Spontánnost se stala. A právě tady se to začíná komplikovat.

Když se totiž z představy osudové lásky dostanete ke kalendářům, práci, osobnímu životu nebo třeba k tomu, kde kdo z vás bydlí. Jestli jeden z vás za měsíc odjíždí. Nebo jestli mezi vámi leží hranice jiného státu. To přirozené zamilovávání najednou dostává jednu ránu za druhou.

Místo toho se začne měnit v šílené plánování. Apokalypsu kalendářů. Ukradené hodiny mezi směnami, snahu „nějak si najít čas“. Naplánovat, kdy se uvidíte. Kdy budete moct být jen vy dva. Spolu sami. Kdy budete mít prostor se vůbec potkat.

Stav romantické nuly

Kdo chce, ten si cestu najde (klidně i kanálem)

A to samozřejmě není nemožné. Pokud je to člověk, který se pohybuje ve vašich kruzích, je to často spíš o rozhodnutí než o logistice. O tom, jestli ten čas uděláte, nebo ho necháte zmizet mezi „dneska se mi to nehodí“ a „dneska si myju vlasy“. Ale najednou do toho lehkého, krásného a svěžího vstupuje práce, o které už všichni víme, že rozhodně nemá nic společného se spontánností.

Je láska tedy volba? Tím si stále nejsem jistá. Ale vím, že zatímco potkat někoho je často dobrodružství, udělat z někoho svého partnera může být pořádná šichta. Okolnosti hrají buď s námi, nebo proti nám. Načasování taky.

A zatímco jsem si jistá, že existuje někdo, kdo mi řekne, že až potkáte toho pravého, bude to procházka růžovou zahradou, já ho budu ignorovat stejně jako čerstvě zadané lidi, co zpívají „až přestaneš hledat, najdeš“.

Můj hlavní point je asi ten, že zatímco si nemůžeme vybrat, kdo nás okouzlí, můžeme si nastavit to, jak se k té situaci postavíme. Jestli někomu funguje postupné, nechtěné a neúmyslné zamilovávání, které má šťastný konec, tak mu držím palce.

Ten zbytek z nás se bude muset postavit kalendářům a tak nějak se smířit s tím, že spontánní zamilování je spíš nedostatkový luxus než pravidlo. Že často přesně tohle omylné náhlé zamilování je ve výsledku nevypočitatelné a umí ublížit. Na druhou stranu třeba až do toho příště spadneme, bude to uprostřed léta a žándý vedleší vliv nebude stát v cestě.