Foto: GettyImages
Tento článek je určen těm, kteří dnes ráno po probuzení v sobě bojovali se stejnými emocemi. Ještě minulý týden jsme řešili, jestli už je na tričko dost teplo. Dneska ráno se podívali z okna a přemýšleli, kde máme rukavice. Ty zimní, ne ty jarní. Ty pořádné, co jsme v březnu triumfálně uklidili do skříně se slovy „to už nebudu potřebovat".
Hah, pýcha předchází pád. Příroda nám to vrátila. A bez varování.
Tak jako lidé reagují různě na různé situace, tak si i každý prochází dubnovým sněhem trochu jinak.
První fáze je popření. To je to, když kouknete z okna, zavřete oči, otevřete je znovu a doufáte, že se vám to zdá. Nefunguje to.
Druhá fáze je vztek, při které nadáváte počasí, vládě a obecně celému systému.
Třetí fáze je smutek, kdy si znovu oblékáte kabát, který jste si tak pěkně připravili do komory.
Čtvrtá fáze je přijetí, to už jste úplně všechno vzdali, uvařili si čaj, natáhli chlupatý ponožky a těšíte se na odpolední díl AZ Kvízu.
Pátá fáze je sdílení fotky sněhu na Instagram s textem "vážně???". Pozor, tahle fáze je nejdůležitější!
Pokud jste byli dost odvážní – nebo dost naivní – na to, abyste sandále nebo tenisky už vytáhli, máte v podstatě tři možnosti. Obout je a předstírat, že je vám jedno. Vrátit se k zimní botám a nikomu to neříkat. Nebo přijmout, že mokré ponožky jsou dnes prostě součást vaší identity. Kanye West jednou řekl, že styl nezebe. Nebo to byl někdo jinej?
Každopádně doporučuju druhou možnost. Pýcha je drahá záležitost, zvlášť v dubnu.
Dubnový sníh má jednu zákeřnou vlastnost, a to že na něj prostě musíte nevěřícně koukat. Z okna. Zevnitř. S hrnkem kávy v ruce. V práci, kde máte pracovat. To vás svede k tomu, že místo práce budete dvě hodiny koukat ven a filozofovat o životě. Produktivita půjde ke dnu.
Povolte si to. Dubnový sníh je kosmická porucha, která ospravedlňuje snížené pracovní nasazení. Kdyby vám šéf oponoval, ukažte mu výhled z okna. Funguje to přibližně v šedesáti procentech případů.
Nezkoušejte přesvědčit auto, že to zvládne na letních pneumatikách, protože to zvládne přibližně stejně dobře jako vy v listopadu na zledovatělém chodníku. Nezačínejte věty slovy „ale vždyť je duben", protože příroda to ví a je jí to jedno. Nevolejte mamince, protože ona vám řekne „já ti to říkala" a bude mít pravdu, což je ze všeho nejhorší. A neplánujte piknik, jelikož ten bude za dva týdny, pak zase za tři, pak uvidíme.
A hlavně (pro všechno na světě) nevyhazujte zimní bundu. Nikdy. NIKDY.
Nebojte, existuje, i když to teď možná nevypadá. Dubnový sníh je jeden z mála meteorologických jevů, který lidi skutečně sbližuje, a to bez nutnosti otravnýho teambuilidngu. Kolega, se kterým jste si za celý rok neřekli víc než "funguje tiskárna?", vám dneska napíše "to snad ne???" a vy mu odpovíte „VÁŽNĚ???" a máte najednou vztah. Soused, kterého potkáváte jen u schránek, se na vás dnes na chodbě podívá takovým tím spikleneckým pohledem. Cizí lidé na zastávce sdílejí utrpení pohledem. Sníh nás v dubnu dělá lidštějšími.
Je to takový český národní sport, když se máme kolektivní překvapení nad počasím, které by překvapit nemělo, ale pokaždé překvapí.
Jsme v tom spolu. A jaro přijde. Pravděpodobně příští týden.
Nebo za čtrnáct dní.
Milovník skandinávské kinematografie, americké literatury, italské gastronomie a cestování vlakem po českých luzích a hájích.
