Nerandíme tak nějak všichni spolu navzájem?

Čím déle žijeme ve stejném městě, chodíme na stejné akce, trávíme čas se stejnými lidmi a otevíráme stejné aplikace, tím víc nám dochází jedna zvláštní věc: lidé, kteří přitahují náš zájem, se tak nějak opakují. Ty samé obličeje, kamarádi od kamarádů a dvacet šest společných sledujících.

To, že město je vesnice, země je město a jedna ulice občas funguje jako panelák, jsme už asi slyšeli všichni. Randění je v tomhle případě bazének na konci tobogánu. Nakonec nás to tam všechny vyplivne společně. V ideálním případě v jednom ze dvou trendy barů ve čtyři ráno. Někoho potkáme a během následujících pár hodin zjistíme, kolik lidí z našeho života ten dotyčný zná. Pokud má historii s někým, kdo je nám nějak blízký, jen to dokazuje, že to není osud, spíš nám dochází zásoba lidí, ze kterých můžeme čerpat.

Proč máme pro někoho soft spot?

A tak se nabízí otázka: když známe stejné lidi, znamená to, že jsme si podobní?

Ne nutně. Kamarád kamaráda totiž neznamená nic zásadního. Sice je to trochu nepříjemný, někdy maličko trapný, ale ve finále je to jen stejný rádius. Pohybujeme se na stejném hracím poli. Jako když v otevřeném světě nebo online hrách potkáváme ty stejné přezdívky. Můžeme říct, že jsme si jen zapamatovali něčí instagramový handle.

Algoritmy tomu navíc dost pomáhají. Doporučují nám lidi, kteří už jsou nějak napojení na náš okruh. Instagram, Tinder, kamarádi — všechno se propojuje. Město se zmenšuje a stejně tak i online prostor. A tak se z @franta96 stává člověk, kterého potkáme na party, a ne jen náhodný profil.

To, co mi na tom vrtá hlavou nejvíc, je ale něco jiného. Pokud ti společní známí, které máme, jsou lidi, od kterých víme, že si máme držet odstup (ne protože jsou špatní, ale protože máme úplně jiné životy), znamená to, že si máme držet odstup i od tohohle člověka? Vždyť se nám líbí.

Zároveň nás ale nejvíc formují lidé, které si pouštíme nejblíž. A pokud si tyhle lidi vybíráme, nestáváme se náhodou trochu jimi? Nebo je automatické spojování člověka s jeho sociální bublinou nefér?

Proč se stal z uhánění hot take?

Jen proto, že někoho známe, neznamená, že jsme k těm lidem přivázaní. Možná jsme se od nich jen něco naučili. Možná jsme je znali v jiné fázi života. Ten člověk dnes může být úplně jiný, obzvlášť v romantickém smyslu.

Často známe jen polovinu příběhu. A pokud to bylo toxické, rozhodně to mohlo být toxiské z obou stran. Nemělo by náhodou záležet na tom, jakými jsme lidmi teď?

Jedna z mých kamarádek na tohle měla dobrý point: pokud je to tvůj člověk, na ničem jiném moc nezáleží. Protože ve finále v tom vztahu s vámi není nikdo další. Ani Hanka ze střední, ani Kamil z práce. Jen vy dva víte, co mezi vámi je. A pokud je to pro oba zdravé, proč by mělo záležet na tom, koho ten druhý zná nebo s kým byl spojený?

Randící scéna může někdy připomínat Love Island, jen ve městě, ve kterém jsme vyrostli, ve kterém máme vzpomínky, ve kterém žijeme a ze kterého nikdy úplně neutečeme. Na druhou stranu, pokud nechceme začít náš milostný život v Dánsku, Francii, Irsku nebo Itálii, budeme buď muset změnit sociální bublinu, nebo si nasadit noise-cancelling sluchátka a ten šum alespoň do jisté míry ignorovat.