Randili byste sami se sebou?

„Zvládla bys chodit sama se sebou? “ zeptala jsem se před pár dny kamarádky. Nebylo to poprvé, co mě tahle otázka napadla. Vlastně se k ní vracím až podezřele často. „V žádném případě,“ odpověděla bez zaváhání.

A nebyla jediná. 

Nevím, kdy přesně se tahle otázka stala součástí mých úvah. Možná to začalo během jednoho rozhovoru s jinou kamarádkou, která s naprostým klidem přiznala, že teď není ve fázi života, kdy by chtěla nebo mohla randit. Ne proto, že by nikoho nepotkala, ale protože cítila, že by druhému člověku nedokázala dát to, co si vztah zaslouží. Jindy jsme zase seděli s přáteli u piva, vína nebo společné večeře a probírali všechno možné. Jak naše vztahy, největší přešlapy, vzpomínky na dospívání i historky, kterým se dnes smějeme. A právě z našich divokých historek i klidnějších životních etap jsme se postupně dostali až k tomu, kde jsme dnes. K našemu aktuálnímu statusu. A právě k otázce:

Randili bychom sami se sebou?

První věc, která mě k tomu napadá je vůbec to, proč tak rádi řešíme lásku a všechno co se do ní vejde. Co na tom máme tak rádi? Co nás na tom fascinuje a proč se kolem toho točí tolik věcí? Proč tyhle lechtivé konverzace vedeme se stejnou vášní jako když se milujeme. A nebo ještě lépe. Proč tak rádi řešíme ty druhé? A proč se chováme jakoby životy ostatních byli stejné jako poslední epizoda oblíbené reality show?

Když jsem si udělala malý průzkum a začala se na tuhle otázku ptát svých dalších přátel a známých, nepřekvapilo mě, že se odpovědi lišily. Překvapilo mě, že to nebylo podle toho, kdo byl šťastně zadaný, kdo single nebo kdo měl čerstvě po rozchodu. Spíš, že záleželo na míře sebereflexe. U řady z nich jsem jejich odpověď naprosto chápala. Dva lidé ve vztahu, kteří si navzájem věnují dostatek času, péče i svobody a zároveň na svém vztahu pracují, nemají moc důvod pochybovat o tom, že by sami se sebou chtěli být.

Stejně tak člověk,který je delší dobu sám, ale daří se mu v ostatních oblastech života, má kolem sebe pevné vztahy a dokáže být spokojený sám se sebou, nemusí automaticky vnímat samotu jako něco negativního. Jiní zase věděli proč, by si sami sebe rozhodně jako partnera nevybrali.

A tak se ptám: jsme jen zahledění do ostatních?

Já si totiž na jednu stranu říkám, jestli jsme se v celé té současné kultuře randění trochu neztratili. Ta „musíš mít vysoké standardy“ ideologie, kterou nám každý den servírují různí TikTok guruové, nám sice ukazuje, jak podle nich randit, jak mít nastavené hranice a co už bychom neměli tolerovat, ale možná nám trochu mění i celkový pohled na věc. Protože se neustále ptáme, co nám ten druhý může nabídnout.

Málokdy si ale položíme otázku, co nabízíme my sami. A jestli je to vůbec dost. Řešíme, co ten člověk dělá ve volnémčase. Jak komunikuje. Jakým způsobem a jak často odpovídá. Jestli je konzistentní v tom, co říká a co dělá. Jestli splňuje všechna malá i velká kritéria, která jsme si během let nastavili. V ideálním světě by stačilo se narodit. Ale v tomhle bychom, se možná občas měli zastavit a položit si úplně stejnou otázku směrem k sobě.

Nabízím já sama to, co od druhého očekávám?

Elton John kdysi zpíval o tom, že má prázdné kapsy, ale plné srdce lásky, a stal se z toho hit. A i dnes dokážeme ocenit love song od člověka, který prochází prvním velkým rozchodem a zpívá o zlomeném srdci. Jenže zároveň jsme se naučili i všechno podrobně analyzovat. Jakože úplně všechno. Od sociálních sítí až po jeho přátele. Naše vlastní očekávání nám pomalu lámou vaz. Jako bychom rovnou chtěli hotový produkt vytvořený přesně podle našich představ. Jenže člověka si nemůžeme objednat. Rozhodně ne tímhle způsobem.

A pokud se už někdo v našem životě objeví, uvědomujeme si vůbec, co mu nabízíme zpátky? Vysoké standardy totiž nejsou problém, je to hranice, která se ale musí stavět z obou stran. A tak nadešel čas na vlastní sebereflexi. Chodila bych sama se sebou? Dokážu být dobrou partnerkou? Nebo je mi komfortnější koukat na to, co dělají ti druzí? Možná se opravdu vyplatí kouknout se do zrcadla a zamyslet se i nad tím, co přinášíme my sami. Protože pokud jde o romantické vztahy, nikdy v nich nejsme sami a naše chování ovlivňuje i nekoho, kdo k nám má blízko. A přeci nechceme nechtěně ubližovat někomu, koho máme rádi, ne?