Proč si užívat svobodu v lásce?

Bylo nebylo, kdysi dávno, za desatero horami a kdo ví kolika řekami existovalo období, kdy lidé vnímali vztahy hlavně jako ekonomickou povinnost. Pokud měl muž statek, byla svatba. Do roka a do dne dítě. Svatby se domlouvaly mezi rodinami ještě dřív, než se člověk naučil mluvit, aby k tomu mohl mít třeba názor (ne že by mu k něčemu byl). A u vysoké šlechty vůbec nevadilo, když byl nastávající manžel bratranec. Znamenalo to jen čistší linii.

Prostor pro randění byl minimální a láska nebyla podmínkou. Milenci se scházeli ve stájích, kradli si malé momenty, kdy se měli jen sami pro sebe. Ale skutečná volba? Rozhodování? To byl luxus.

A pak jsme tady my.

Proč nás přitahují lidé, kteří nejsou úplně k dispozici?

Proč neudělat randění znovu zábavným?

S privilegiem randit s kýmkoliv chceme. S nekonečným množstvím možností, aktivit a způsobů, jak se potkat. Polygamie. Monogamie. Sexuálně liberální party. Speed dating. Máme zelenou. A přesto sedíme doma.

Proč neudělat randění znovu zábavným? Proč nevyužít to, že můžeme poznávat nové lidi jen tak, bez tlaku na výsledek? Trávit s nimi čas. Hrát si s napětím. Objevovat sebe, svoje touhy, svoji sexualitu.

Já mám třeba fakt ráda mít crush. A nemyslím tím nutně něco fyzického nebo sexuálního. Ani celebrity nebo fiktivní postavy. Někdy mi stačí, když mi někdo vypráví o tom, co má rád. Co dělá ve volném čase. Jak hraje na kytaru. Nebo jak hází šipky. Ty drobnosti, které dělají člověka člověkem. Jestli vám ten člověk sedí, nebo ne. Jestli ho třeba za něco obdivujete.

A ano, když je to hlubší, přichází fáze rozklíčovávání. Každé slabiky. Pohledu. Pohybu. Tak, jak to všichni umíme nejlíp.

A ano, randění někdy bolí. Někdy je vyčerpávající. Někdy zmatené. Kdybychom mu ale ubrali trochu váhy a zkrotili svoje fantazie, mohli bychom mu vrátit zpátky zábavu.

Proč je někdy dobré být naivní?

Láska není sport, ale kalorie spaluje taky

Jenže randění nemusí být jen o hledání toho pravého. Stejně tak ale nemusí být jen o tom mít někoho na jednu noc. Když totiž odebereme zlomená srdce a hlavně ega, zbyde nám prostor pro zábavu. Pro to někoho pozvat. Naučit se nový recept. Poznat novou kavárnu. Mluvit o věcech, o kterých se svými blízkými běžně nemluvíte. Vyprávět si oblíbené vzpomínky.

Užít si svobodu, kterou nám tahle doba dopřává, místo abychom se vymlouvali na to, jak se nám zase nechce na Tinder. Většinou nám totiž ublíží jen naše vlastní fantazie. Romantizování protějšku, se kterým jsme si jen párkrát napsali, vede místo ke společné dovolené spíš do bludiště overthinkování. A poslouchání mouder typu „až přestaneš hledat, najdeš“ je asi tak nápomocné jako vzít si na potápění sluneční brýle. Je v pořádku nechtít nikoho hledat, věnovat se sobě a nějak to neřešit, stejně jako je v pořádku se s někým potkávat nezávazně i závazně. Je dokonce i v pořádku být unavený z té samé konverzace jen s jinými lidmi.

A ano, randění někdy bolí. Někdy je vyčerpávající. Někdy zmatené. Kdybychom mu ale ubrali trochu váhy a zkrotili svoje fantazie, mohli bychom mu vrátit zpátky zábavu. Nebo bychom alepsoň mohli přestat trochu tlačit na výsledky a výkon. Chvílí totiž trvá, než někoho potkáte. Láska sice není olympijská disciplína ani sport... Tak jako tak ale kalorie spaluje taky.