Proč nás přitahují lidé, kteří nejsou úplně k dispozici?

Jev starý snad jako sám čas. To zakázané a nedostupné je to, po čem prahneme nejvíc. To, co je naopak vždycky k dispozici, je pak to, co bez povšimnutí přehlížíme. Všichni jsme to slyšeli a dost pravděpodobně i zažili. Ale proč se to děje? Dneska mi odpověď, že to tak prostě je, asi nestačí.

Někdo by si řekl, že už jsme dospěli. Že když si někdo jiný hraje s panenkou nebo plyšákem, kterého jsme odhodili, nic to s námi neudělá. Žádná žárlivost, jen ten zmiňovaný dospělý nadhled. Chyba. Stejně jako v šesti letech na pískovišti bojujeme s tím, když má někdo něco, co bylo, nebo v horším případě mělo být, naše. Zvýšila se cena? Dodal ten člověk najednou té osobě přidanou hodnotu, kterou jsme neviděli? A co když je to někdo, u koho už od začátku víme, že ho nemůžeme mít?

Proč láska někdy nestačí?

Nesmíš… ale co když chci?

Zakázaná romance pomalu jako z románu. Toho typu, kdy jeden touží, čeká a z dálky pozoruje toho druhého. To je teprve šílenství. Zákaz v nás vyvolává chtíč a máme to i psychologicky podložené. Není to jen o tom chtít někoho, kdo je nedostupný, protože je například zadaný. Platí to i v případě, když se k nám dotyčný chová nedostupně. Nebo když víme, že to nepůjde, protože máme naprosto opačné životy, nebo jsme každý na úplně jiném místě, jak v životě, tak třeba demograficky.

Pro někoho je ta nedostupnost afrodiziakum. Přesně víte, co čekat, takže se z něčeho zakázaného stane vlastně takové staré známé bezpečí. Dobrá výmluva pro člověka, co má problémy se závazky, doručí to adrenalin, ale bez výsledku. Předem prohraný boj. A pokud jde o to, když se nám někdo jeví nedostupně, tam se asi člověk ani nemůže bránit.

Romantický ping- pong

Když nám totiž někdo dávkuje pozornost push & pull metodou, vytvoříme si na tom lehce závislost. Vážíme si víc, když se nám ozve, když uslyšíme kompliment nebo když nám dotyčný jen věnuje pozornost. Nedostupnost je jednoduše přitažlivá. A taky pěkně nebezpečná. Pohltí nás a my se stočíme k bludišti, ze kterého neumíme nebo nechceme utéct. Romantizujeme si každý jeden rozhovor, pohled a dotek. Přece to tam musí být, když to cítím, nebo ne?

Kdybychom to ale vzali z maličko jiné strany a přesně tímhle způsobem se jako potencionální partneři nabízeli, je dost možné, že bychom našeho vyvoleného partnera zmanipulovali natolik, aby nás chtěl zpátky. Doma to prosím nezkoušejte (a pokud ano, tak jen na vlastní riziko).

Intermittent reinforcement je vlastně taková milostná manipulace a ještě k tomu hodně návyková. Prakticky je to občasné dávání malých odměn. Pro toho na druhém konci je to skákání z pozitivních fází k těm negativním, kdy je pozornost nekonzistentně dávkovaná. Všechno je krásné a tělo zaplavují dopamin a oxytocin. Pak se ale pozornost zničehonic ztratí a zvedá se hladina kortizolu a adrenalinu.

Trochu jako když vyhráváte v ruletě a sázíte dál, dokud nezačnete prohrávat a prohrávat s rozhodnutím to vše vyhrát zpátky. Ta touha, že příště to bude jiné, že zase vyhrajete, vás nutí jít dál. Ale kolik žetonů na to ještě máte? Nevytáhli jste si náhodou černýho Petra?

Proč je někdy dobré být naivní?

36 způsobů k tomu...

Pokud se podíváme na rady, tipy a třicetšest způsobů, jak zaručit, aby po nás vysněný partner toužil, říkají, abychom netlačili na pilu, nebombardovali láskou, dávali komplimenty, ukázali zájem, neotevírali se moc dopředu, neměli sex na prvním rande, ale nečekali moc dlouho. Nezmiňovali naše minulé partnery, ale nebránili se otázkám na minulé vztahy. Nevídali se s dalšími lidmi, ale samozřejmě se neupínali jen na toho jednoho člověka. Komunikovali, zajímali se, ale vlastně ne moc, abychom tím někoho nevylekali.

Vlastně bychom měli být k dispozici a se srdcem na dlani, ale jen tak akorát. Co z toho je akorát? A záleží na tom?

Někdo koukne a ví. Někdo touží a bloudí a jiný je zase ztracený sám v sobě. Někdy (v sexu vždycky) je ne prostě ne, i když bychom si moc přáli opak. Ale kdo nám to ne-dopřeje? Ačkoliv v knižních, seriálových i filmových předlohách je tahle zápletka to, po čem začneme nadšeně kopat nohama. Je to v realitě stejně tak přitažlivé jako v profesionálně vykonstruovaném příběhu?

Já totiž nemám problém čekat deset sérií na to, až si dají hlavní hrdinové pusu, koukat se na to, jak někdo zruší své falešné zasnoubení nebo sledovat, jak se z úhlavních nepřátel stanou milenci. Ale já taky nežiju v knížce.