Plazí, savčí, lidský... Který z našich mozků rozhoduje o tom, že jsme se právě zamilovali?

„Zamilovat se mozkem? Kéž bych to uměla!“ posteskla si moje soulmate Hanka, zatímco si z iPhonu odinstalovávala Tinder a dvě další seznamovací aplikace. S psaním recenzí se neobtěžovala, mně ale u kafe barvitě vylíčila, co si z nich odnesla: Nula vážných vztahů, čtyři roky zamilovaných nadějí postupně vkládaných do mužů číslo jedna až pět a tři ponaučení.

• Zaprvé: Pokud váš match tvrdí, že vztahy nerad definuje, časem dospěje do fáze, kdy zatouží mít „oficiální přítelkyni“. Možná vám dokonce i poví, která je ta šťastná, až s ohledem na její city bude ukončovat váš situationship.
• Zadruhé: Muži, kteří nechtějí děti, vám ochotně (a zdarma!) vypracují expertizu na téma: „Co všechno jsi ve výchově syna pokazila a jak to máš dělat správně.“
• Zatřetí: Pakliže na rande konečně dorazí kvalitní „husband material“ – laskavý, pohodový, stabilní, jako na potvoru s ním máte sourozeneckou chemii, kvůli které nepřichází v úvahu ani sňatek z rozumu.

Výsledek? Hance přišlo hloupé, aby dál pokračovala ve swipovacím „náboru“ adeptů na boyfrienda, a radši si stáhla Duolingo. Jenže… není láska z principu iracionální? A pokud ne, na které mozkové úrovni bychom si měli ten vnitřní milostný kompas „poštelovat“, aby příště lépe mířil? Je to věc sexuálních pudů? Emocí? Pragmatického přístupu k životu?

Abychom romantické lásce nekřivdili, úplně slepá nejspíš není, nějakou oční vadu však určitě mít musí. Ne, že by byla krátkozraká, co se exteriéru týče, u vzhledu to s počáteční idealizací nebývá tak horké. Ale pokud jde o perspektivu společné budoucnosti, tam se naše srdce dopouštějí nepoučitelné naivity. Nakolik je vědecky prokázáno, že zaláskovaný člověk opravdu „zblbne“? Podle Emy Sikory, psychoterapeutky z Institutu Moderní láska, se většina badatelů názorově přiklání k jednomu ze dvou extrémů.

První „tábor“ má za to, že při čerstvé zamilovanosti zcela přicházíme o schopnost realistického myšlení. „Historicky se o tomto extrému mluvilo u žen – tvrdilo se, že by jim měl domlouvat sňatek jejich otec nebo bratr, protože prý milostné opojení úplně vypíná ženám mozek a nejsou pak za sebe schopné ručit,“ doplňuje kontext odbornice. Druhý vědecký „tábor“ je naopak přesvědčený, že i v tom největším zamilovaném opojení člověk zůstává vědomý, racionální a že má věci pod kontrolou. Pravda bude… někde uprostřed.

Vzplanutí je dost individuální. „Blbne“ ale každý!

Hormonální chemická bouře, jaká se spustí při zamilovanosti, skutečně mění naše vnímání, náš úsudek a tím pádem i rozhodování. Zamilovaní lidé mají tendenci si partnera idealizovat a přehlížet jeho nedostatky. "Příroda se nám optimistickým viděním druhého člověka snaží zjednodušit vstupování do vztahů,“ shrnuje milostné zákonitosti Ema Sikora. Že zamilovanost typicky netrvá déle než dva roky, není náhoda, tato doba bohatě stačí k tomu, aby hetero sexuální pár přivedl na svět dítě a primárně ho za opatřil. Ale najdou se i „romantičtější“ antropologové. „Část vědců tvrdí, že okamžik, kdy se do sebe dva lidé zakoukají, je natolik individuální a komplexní, že prakticky není možné, abychom ho vědecky studovali,“ tlumočí psychoterapeutka názor, nad kterým se musí tetelit každý fatalista. Co by to bylo za osudový zázrak, kdyby měl start lásky exaktní vysvětlení, že?

Zamilovanost po desetiletém vztahu? Existuje! Orámujte si ji mozkem číslo tři

Vědci, kteří naopak razí názor, že se dá odborně zkoumat i něco tak živelného jako milostné vzplanutí, by si nepochybně rozuměli s Ondřejem Zikou, single protagonistou z české dokumentární série Mise hledání lásky, který v epizodě s (poněkud ironicky vyznívajícím) názvem Red flags ukazoval na kameru, jak si veškeré pokusy o seznámení eviduje do tabulky v Excelu, aby (ne)úspěšnost vlastního randění mohl podrobně analyzovat pomocí koláčových grafů. I „méně romantičtí“ výzkumníci sice přiznávají, že je čerstvá láska metodologicky náročná ke zkoumání, dokážou ji ale zredukovat na měřitelné fyziologické reakce: změny srdečního tepu, dilataci zornic nebo hladinu kortizolu. Říkáte si, k čemu nám jsou v běžném milostném životě tyhle studie a metriky dobré?

Třeba k tomu, abychom nepodléhali lidovým mýtům, že je normální, když po dvouleté známosti trochu rezignujete na vztahovou kvalitu (protože už přece „opadla ta pověstná zamilovanost“). „Na párovou terapii dvojice často přicházejí s přesvědčením, že po deseti letech vztahu už ani nemohou být zamilovaní. Odborníci ale zkoumali páry, co za sebou mají alespoň dvacet let manželství, v němž se cítí spokojení – a závěry těchto studií hovoří jinak,“ povzbuzuje k vědecky podloženému optimismu Ema Sikora. Výzkumníci totiž zjistili, že šťastně sezdaní lidé pořád měli aktivní části mozku, které souvisejí se zamilovaností. Není to tedy tak, že bychom byli odkázáni na to, kdy nám plazí mozek spustí (nebo naopak vypne) chemickou bouři zamilovanosti.

„Když spolu ty tři metaforické mozky dobře spolupracují – třeba i v tom smyslu, že lidský mozek poskytne vztahu dostatečně dobrý rámec, dá se pocit zamilovanosti a spokojenosti udržovat v partnerském životě dlouho.“ Trocha té milostné „vědy“ se ale hodí i v méně příjemných situacích, třeba když se chcete vymotat z neperspektivních citů. Nebo když se vám v čerstvém vztahu (zcela nelogicky) rozjedou úzkosti a vnitřní pochyby. 

„Vztah s Vanesou jsem vnímala jako malý zázrak – konečně jsem se zbláznila do holky, která to cítila stejně,“ vzpomíná dvaadvacetiletá René na dokonalou idylku, z níž se vyklubal nejlabilnější rok jejího života. „Moje psychika začala nekontrolovaně přepínat mezi euforií a modem paniky a ohrožení. Ironií bylo, že mi Vanesa nic zlého nedělala, dávala mi spoustu lásky a péče.“ Důvod k pochybnostem o sobě, o partnerce i vztahu tehdy René viděla v každé drobnosti, třebaže jindy s přítelkyní zažívala pocity harmonie, bezpečí a čirého štěstí. Odpovědi na otázku „wtf?!“ jí dala až teorie attachementu.

Chtíč, zaujetí, připoutání...

Ač se lidé zamilovávají individuální rychlostí a intenzitou, vědci tento proces (pro účely výzkumu) zpravidla rozdělují na tři fáze. „O prvotní impuls se postará chtíč, pak následuje romantické zaujetí a do třetice přichází připoutání, tedy takzvaný attachement,“ přibližuje Ema Sikora. Pokud (stejně jako René) patříte k cca 15 % dospělých, u nichž se rozvinula dezorganizovaná citová vazba (typicky kvůli traumatu z dětství, kdy jste si nemohli být jistí, jestli se před rodiči budete krčit strachy, nebo u nich najdete milující náruč), budete zamilovanost prožívat výrazně jinak než většina – třeba proto, že máte aktivnější mozková centra strachu, což se v opojení láskou ještě prohloubí. „Někdy tyto klienty trápí tak silná a dlouhotrvající úzkost z představy, že by mohli ztratit přístup k pří jemným složkám zamilovanosti, že to krátké úseky radosti jen těžko vyváží."

Houpete se na vlně rozjitřených emocí? Víme, co dělá váš mozek

Příběh René má naštěstí slibnější konec – při druhém výročí se s partnerkou zasnoubily. „Díky Vanese jsem si připustila, že trpím úzkostmi i ve vztahu, který má zdravé základy, a to mě přimělo, abych se objednala na terapii,“ reflektuje další vývoj. Záchvatů paniky se sice nezbavila úplně, učí se ale postavit největším „bubákům“ ve své hlavě. Víru, že to půjde, jí dodává i její nová „bible“, knížka Milý strachu, drž už hubu od Klary Hanstein. „Byla by obrovská škoda, kdybych od milované ženy utekla jen kvůli svému ‚shitu‘ a věčným obavám, že o ni přijdu,“ uzavírá René odhodlaně.

Zní vám „poplašné sirény“ zamilovanosti povědomě? Mávají růžové 3D brýle s vaší realitou ode zdi ke zdi? Podle Emy Sikory určité výkyvy zažívá pod vlivem čerstvých citů každý – i člověk s bezpečnou formou attachementu. Důvod? V mozku se aktivuje systém odměňování (příliv dopaminu a noradrenalinu), střídá ho ale i strach ze ztráty (zase ten zvýšený kortizol!). „Běžně se nám nestává, abychom oscilovali mezi radostí a úzkostí, proto lidé v milostném opojení často říkají, že se konečně cítí naživu – všechno se jim zdá rozjitřené, divoké a extrémně zajímavé,“ nastiňuje odbornice, proč má tahle „emocionální houpačka“ (pro někoho) své kouzlo. Ale pozor! Že nás to k protějšku instinktivně táhne, může být stejně „primitivní“, jako když nás plazí mozek žene do cukrárny, protože ve výloze zmerčil pyramidu z makronek. „Máte ještě savčí a lidský mozek,“ připomíná Ema Sikora. „Nezapomeňte se o nové lásce vždy poradit také s nimi."