Kolik šancí je moc šancí?

Už si dej pokoj

Pokud vám tohle řekne už i kadeřník, možná by stálo za to vytáhnout hlavu z umyvadla, ve kterém vám zrovna myje vlasy, a poslouchat. Kolega pak pronese, tak nějak smířlivě, s tím klasickým nadhledem, který všichni máme na cizí životy, jen ne na ten vlastní, něco ve smyslu: „Třeba to tak mělo být. Ne všechno trvá věčně. Někdy je prostě v pohodě si říct, že to bylo hezký a stačilo. “

Jenže jaký horník přestane kutat zlato, že jo? Nebo kope uhlí? Je to podobné jako přestat kouřit uprostřed krabičky cigaret. Zdá se to jako nesmysl. Ale když po té krabičce přijde další, najednou to překvapivě smysl dává.

Protože říct si: „Dokouřím krabičku a přestanu, “ je hodně podobné tomu, že už někomu neodepíšete. Že zabouchnete dveře. To špatné na tom je, když místo zamknutí na dva západy dáte klíč pod rohožku.

Ta věc s dalšími šancemi je vlastně docela jednoduchá

A stáčí se právě k osobní perspektivě. Zatímco naši přátelé často vidí poměrně jasně, jak to dopadne a co je špatně, my to ve vlastním životě někdy nedokážeme úplně rozluštit. Jsme příliš blízko. Příliš zainteresovaní. Příliš zaneprázdnění hledáním důvodů, proč by to tentokrát mohlo dopadnout jinak.

Do toho se promítne pár hezkých vzpomínek nebo známek slušného lidského chování a najednou si nedokážeme vybavit, proč jsme vlastně byli frustrovaní. Proč jsme byli naštvaní. A proč byl vůbec tak špatný nápad pouštět se do toho znovu. Říkáme si: Teď to vyjde. Byly to jen okolnosti. Neměli jsme štěstí. A další poněkud nepraktické výmluvy. Ale jak moc se lidé změní? Komu můžeme věřit? A co necháváme jen tak projít?

Co ale pomáhá, je jedno malé a překvapivě účinné pravidlo. Pokud vaši dlouholetí přátelé, rodiče nebo kdokoliv blízký opakovaně tvrdí, že ten člověk není pro vás to pravé ořechové, možná stojí za to zbystřit. Pokud se jim pomalu bojíte říct další historku nebo další perličku z vašeho vztahu, přátelství či situationshipu, protože už dopředu tušíte jejich reakci, je dost možné, že odpověď znáte i vy sami.

A to rozhodně neznamená, že bychom měli svá rozhodnutí přenechat okolí. Jen my sami víme nejlíp, na co máme kapacitu, co nás přitahuje a co nás naopak děsí. Koneckonců jsou to naše životy, naše lekce i naše chyby. Občas ale není od věci podívat se na situaci přes brýle někoho jiného. Už jen proto, abychom si připomněli něco, co už dávno víme, ale zatím jsme si to třeba jen nechtěli přiznat.

Na druhou stranu, pokud tušíme, že nemáme co ztratit, není nic špatného na tom si to alespoň užít. Naplno to prožít se vším tím krásným i ošklivým. Protože pokud se dokola a dokola vracíme k tomu samému, možná jen musíme počkat, dokud nás to opravdu definitivně nebodne do zad. Jedna moje kamarádka k tomu dodala, že odpad se vynese sám. Takže násilí někdy ani není třeba.

A hele, někdy ty další šance opravdu fungují. Někdy nás z toho dostanou pryč. Někdy to není ani vina toho člověka. Někdy to prostě jen nevyšlo, ačkoliv jsme si to hrozně přáli, a proto jsme ohnuli i vlastní přesvědčení. Jsme stále jenom lidi, žijeme tenhle život poprvé a někteří z nás prostě nemají rádi strhávat náplasti tak rychle.

Takže kolik šancí je moc šancí?

Asi přesně tolik, kolik se do nás vejde. Protože tohle je další z věcí, kterou si musíme každý vyzkoušet sám. A test z matematiky většina z nás taky neudělala napoprvé.