Proč vyhoření neustále bereme na lehkou váhu?

Ohrožený druh

Školení probíhalo stylem „poraď si“. Její e-mailovou schrán­­ku dennodenně zaplavovalo na sto zpráv, vyžadujících okamžitou akci. „Je to velká firma. Každý něco chce a chce to hned.“ Práce postupem doby pohltila Janin veškerý volný čas. Jako první šel stranou sport. Než ze stromů spadl poslední list, spadla Jana z euforie do režimu přežití. Stále vděčná, že má v novém městě práci, trávila u počítače klidně i dvanáct hodin denně, a jakmile ho večer vypnula, nedokázala se vrátit do reality. „Nejednou se stalo, že u nás byla návštěva a já jsem nezvládala konverzaci ani poslouchat. Musela jsem odložit skleničku, jít si lehnout a chvíli jen vnímat svůj dech, abych se vrátila nohama na zem. Připadalo mi, jako bych se řítila hlavou proti zdi.“

Na podzim se proto poprvé pokusila přeorganizovat svůj pracovní den – končit nejpozději o šesté a nezatěžovat se tím, co nemůže ovlivnit. „Pokud mě zasypával e-maily a telefonáty manažer, co chtěl odpověď, kterou jsem pro něj stále neměla, prostě jsem ho ignorovala. Opakovala jsem si, že mám jen jednu hlavu a jen dvě ruce a nemohu dělat všechno zároveň.“ Možná to i vám zní jako začátek něčeho, o čem slýcháte hodně, ale ve skutečnosti víte málo – vyhoření. A pokud ano, pak by i vás mohl zajímat názor Dalibora Špoka, psychologa a psychoterapeuta, který se mimo jiné na problémy spojené s prací specializuje.

Dalibor Špok: „O vyhoření se původně hovořilo pouze v souvislosti se specifickými profesemi, které obnášejí velkou zátěž a hodně sociálního stresu. Ten máte, když pracujete s lidmi – a ne vše můžete ovlivnit. Je to případ třeba lékařů. Syndrom se začal rozšiřovat pravděpodobně z důvodu technologického vývoje. Dříve jsme nebyli stále online a u telefonu. A z nějakého zvláštního důvodu nikoho nestresovalo, že musel na poštu čekat i několik dní. Dnes máme pocit, že musíme mít stejné tempo jako technologie. Jenže odpovědět na stovky e-mailů denně a k tomu vykonávat další povinnosti zkrátka není reálné. Vzniká tím stres, který je ve své podstatě podobný tomu sociálnímu.

Dáváte před literaturou faktu přednost románům? Sáhněte po temně humorném bestselleru My Year of Rest and Relaxation, pod názvem Můj odpočinkový rok vyšel také v češtině. Z poličky se self-help knihami stojí jistě za přečtení kniha Can’t Even, která se zabývá vyhořením mileniálů, anebo třeba Burnout. Ta zase vysvětluje, proč ženy prožívají vyhoření jinak než muži.

Nadoraz

První varovný signál přišel koncem listopadu, kdy Janě zavolal lékař po pravidelné gynekologické prohlídce. „Že mám papilomavirus, jsem věděla. Má ho valná část populace a ve většině případů se s ním dovede poprat imunita. To byl několik let i můj případ. Teď jsem ale najednou měla na uchu doktora, který mi oznamoval, že je virus v druhém stádiu a já musím jít na zákrok, jinak hrozí, že bych měla rakovinu.“ Zhoršený stav měl na svědomí dlouhodobý stres, který Janinu imunitu oslaboval, ale v té chvíli si dva problémy ještě nespojila. A i kdyby ano, přiznat si, že toho je na ni v práci příliš, by nebylo tak jednoduché.

Dalibor Špok: „Výkon je v současné společnosti obecně přijímanou velkou hodnotou, což se odráží v tom, jak je vyhoření stigmatizované. Aby v sobě mohl člověk psychologicky zbořit tento mýtus výkonu, musí plně pochopit, že pokud vyhořel, tak něco velmi důležitého přehlížel a ničil se. Když to přeženu, musí vyhoření vnímat jako vlastní hloupost. Naše společnost je skutečně zaměřená na práci, na dílo, na budování struktury z chaosu, a to samo o sobě není špatně, ale my v tom výkonu vidíme spíš kvantitu než kvalitu a já nebudu lepší psycholog, když zvládnu dvakrát víc klientů. Vždyť i úroveň země měříme přes HDP, tedy kvantitou. Neměli bychom ji měřit spíš kvalitou? Stejně tak je tomu i ve firmách, kde chce investor nejprve vidět čísla. Ale nejsou důležité i jiné věci?“

Generační rozdíl

Koncem února se Jana nakazila covidem. Když přes videohovor mluvila s lékařem, aby jí napsal neschopenku, řekla mu i o své dlouhodobé únavě, kvůli které ráno ani nedovede vstát z postele. Myslela si, že to vyřeší rychle, určitě jí jen chybí železo. Lékař ji poslal na odběr krve. Ten odhalil vysokou hladinu kortizolu, stresového hormonu, a náběh na vyhoření. Tuhle variantu si Jana dál odmítala připustit. „Na vyhoření jsem nevěřila. Nevím, jak je tomu v Česku, ale ve Francii se vyhořelí lidé většinou považují za ty, co ne­­­chtějí makat. Jako by to byla jen taková švindlnemoc.“

Dalibor Špok: „Dnes je zlehčování vyhoření časté spíš u starších generací, protože většinu svého života strávily v pracovním prostředí, kde takovému typu stresu nebyly vystaveny. Znám staršího psychiatra, který tvrdí, že vyho­ření neexistuje – že jde o lenost, případně depresi. Mladší generace se už více zajímají o duševní zdraví.

Měli bychom být nicméně opatrní, abychom se nedostávali do opačného extrému, který vede ke dvěma nepříznivým fenoménům: Zaprvé se vyhořením označuje vše, tedy první ztráta motivace, ale i neochota přiznat si, že se na danou pozici nehodím. A zadruhé se vyhořením někteří lidé jakoby chlubí. ‚Tolik jsem pracoval, až jsem vyhořel.‘ Oba tyto fenomény mohou syndrom vyhoření devalvovat, což je nebezpečné, protože se pak přehlížejí skutečně vážné případy, jež mohou končit například špatně odstranitelným chronickým únavovým syndromem nebo invalidním důchodem.“

Sami sobě followerem

V dubnu začala Jana docházet k výživové poradkyni, aby jí pomohla shodit nabraná kila. Když s sebou přinesla vý­­sledky krve, poradkyně byla zděšená. „Zeptala se, jak ráno zvládnu vstát z postele, a mně se hnaly slzy do očí.“ Dozvěděla se, že jestli se nejprve nezbaví stresu, nemá šanci zbavit se tuků, protože jí kortizol zpomaluje metabolismus a zhoršuje funkci štítné žlázy, kvůli čemuž tělo správně nevstřebává železo a je vyčerpané. Jana odešla domů s radou, ať si nechá napsat neschopenku na dva až tři měsíce, nebo si tělo dopřeje volno samo, a to na několik nepříjemných let.

Dalibor Špok: „Vyhoření se definuje symptomaticky, jenže ztráta motivace či únava ještě nemusí nutně znamenat, že vyhoříváte. Člověk musí sebeznalostí určit, zda se jedná o drobnou únavu, jakou cítí po pracovním týdnu, anebo symptomy sílí, víkendový odpočinek už nepomáhá a začínají se dostavovat i symptomy fyzické jako bolest hlavy a zad. To bývají ukazatele, jimiž nám duše říká, že tam, kde jsme, nemáme co dělat. Přestože se bojíme si to přiznat.“