Proč někdy stačí vědět to, co nechci?

Někdy mi randění a láska přijdou jako zmrzlinárna začátkem května. Za mnou stojí obrovská fronta a já se nemůžu rozhodnout, jakou příchuť si dám. Mango? Čokoládu? Limoncello? Jde kombinovat sorbet se smetanovou? Některá místa nabízí i parmazánovou nebo zmrzlinu z piva, a to je dost blízko tomu, kolik možností dnes v milostném životě máme. Seznámit se můžeme vlastně jakkoliv. Přes aplikaci, přes kamarády, v práci, na cestách, na večírku i při nákupu rohlíků. Jenže z přemíry možností se často stává paradox: místo abychom si někoho vybrali, nevybereme si nikoho. A nebo místo jednoho najdeme rovnou tři.

A ano, stojím si za tím, že by ten zájem měl přijít z obou stran, ale není někdy ten počet možností vlastně extrémně nepraktický?

Když nevíme, co chceme, může být překvapivě osvobozující začít tím, co nechceme.

Každý máme nějakou představu o našem ideálním partnerovi, nejedna moje kolegyně jako tento ideál vidí Jacoba Elordiho, ale pokud přijde řeč na lidské kvality, chování a komunikaci, tam se od crushe na celebritu posouváme na válečné území.

Poznat sebe, to, co nás přitahuje a funguje pro nás, je disciplína sama o sobě. Důležitou otázkou je i to, jestli nás přitahuje ten člověk, nebo to, co pro nás představuje. Další důležitou otázkou je, jestli jsme vůbec v situaci, kdy jsme připraveni na vztah. A jestli ho skutečně chceme, nebo jen tápeme v tom, co od něj vlastně čekáme. Ale ruku na srdce kdo opravdu ví, co chce? (i mimo ložnici).

To, že je hot, neznamená, že je dobrý člověk

A možná taky proto se můžeme zaměřit na to, co nechceme. Nechci vanilkovou zmrzlinu, nechci koukat na Výměnu manželek, k večeři zase nechci pizzu a od partnera nechci, aby mě vodil za nos. Tečka. Nechci mixed signals. Nechci další zbytečný situationship. Nechci lovebombing. Nechci na Tinder. Nechci někoho, kdo se ještě nepřenesl přes svého ex. To je jen výpis pár příkladů toho, u čeho už můžeme vědět, že to není pro nás. Někdo nechce být skrývaný, někdo zase sdílený, někdo nechce být přehnaně kontrolovaný, někdo zase nechce být ten, s kým je ten druhý jen proto, že nechce být sám. Někdo nechce být ten druhý. Někdo nechce zjišťovat, na čem je, a neustále se doptávat. Někdo si nechce celé dny psát a druhý nechce čekat celý den na zprávu. Někdo na to nechce tlačit, někdo nechce dál čekat.

A to není negativum. Jen proto, že to začíná v záporu, to není ani něco, co by nás dělalo přehnaně náročnými. Spíš je to hranice, pod kterou zkrátka nechceme jít. Ve finále nám to hlavně pomáhá utřídit si naše hodnoty.

Je to jako když se kouknete na ten jeden pár, u kterého ani nechápete, že jsou ještě nebo vůbec spolu, a řeknete si: jo, tohle nechci. Ani pro sebe, ani pro někoho, na kom mi záleží.

V jednom se ale doufám shodneme všichni: každý z nás potřebuje něco jiného. Někdo potřebuje manuál k tomu, jak flirtovat, druhý zase musí maličko stáhnout nohu z plynu a další nechat mluvit ostatní. Protiklady se někdy (většinou) přitahují.

Možná opravdu není na škodu říct si, co nechceme. Alespoň to odečte to, co už opravdu nikdy (znovu) nechceme. Jako třeba ústřice nebo slivovici. Ve vztazích, a převážně těch milostných, je tolik kritérií samo o sobě, od politických názorů přes sex, životní styl a rodinné vazby až po něco tak banálního, jako social media presence. Tak proč to komplikovat ještě specifickým seznamem přání? Musí mít modré oči a měl by být o 22 cm vyšší. Wish listy jsou jen inspirace a snad je ještě nikdy nikdo nevykoupil komplet celé, ani v internetovém obchodě ani v reálném životě.

Navíc stejně ten, kdo nejvíce mluví o tom, že chce někoho, kdo je blond, skončí s někým s tmavými vlasy. Tak proč trvat na tom, co by ten jeden ideální partner měl mít? A když jsme u toho, vážně je pro každého z nás jen ten jeden člověk? I pistáciových příchutí je přece víc, ne? (A stejně je jedna ta oblíbená).