Proč je někdy dobré být naivní?

Když jsem byla malá a jezdila jsem ještě na dětské tábory, jednou jsem tam v bufetu půjčila ze svého kapesného kamarádce asi stovku na čokoládu. Když jsme pak z tábora odjížděly a každá nastupovala do jiného autobusu, řekla mi, že mi tu stovku pošle poštou, až mi bude posílat dopis. To bylo ještě v době, kdy jsem byla hodně daleko od toho mít e-mail, natož třeba Facebook, a posílat si dopisy, věřte nevěřte, ještě fungovalo docela normálně. Byla starší a já jí věřila. Nebyl důvod, proč by ne.

Když jsem pak přijela domů a vyprávěla to mým rodičům, poznamenali, že mi asi žádný dopis nepošle. Nechápala jsem, proč by nepřišel, vždyť mi to slíbila. Ale i tak měli pravdu. To byla možná moje první zkušenost s důvěrou. Nešlo o tu čokoládu nebo o tu stovku, ale o to, že zatímco já jsem tomu věřila, moji rodiče už věděli, jak některé věci fungují. Měli zkušenosti, které jsem já teprve objevovala. Teď, víc jak deset let potom, mě ani ta čokoláda, stovka nebo dopis nemrzí. Vlastně mě to ani nepřekvapuje.

Láska, partner… a ten barman z kavárny. Co všechno se vejde do jedné hlavy?

Ale nejsem občas stejně naivní i teď?

Je vidět v lidech to nejlepší nevhodná vlastnost, která nám nakonec ublíží, nebo je to něco, co nám dlouhodobě pomáhá? Co když chci věřit v ten nejlepší konec a v to, co mi ostatní řeknou? Co když chci sama sobě něco nalhat, abych se (alespoň na nějakou dobu) ochránila? Možná v češtině nemáme doslovný překlad benefit of the doubt, ale co když je v té nevědomosti síla?

Samozřejmě slova nejsou činy. Tak proč nám často ubližují mnohem víc? Někdo nám řekne „líbíš se mi“ a přesně ta stejná slova nás pak zpětně bolí. Přitom jsou to jen slova, nikoli reálná snaha. V posledních letech na světě, a primárně na sociálních sítích, vznikl fenomén delulu, neboli víra v něco, co je často nereálné. Možná je to způsob manifestace, nebo cesta, kterou utéct od krutých realit. Často je to jen řešení, které bolí nejméně. Ale jak můžeme být takhle mimo realitu? Občas to pomůže před spaním. Je nám smutno, tak doufáme. Dali jsme si pár skleniček vína, pustili si hudbu a u třetí písničky se nám zastesklo. Ležíme na zemi v koupelně a v projíždíme si každou jednu konverzaci. No jo, to se někdy stává. Možná je to někdy až potřeba.

Ale co to analyzování slov? Má něco společného s naivitou?

Jste si se svým kamarádem až moc blízcí?

Mixed signals?

Sliby, střízlivé nebo opilé konverzace. Komfort, který se skrývá ve slovech, nikoliv v chování. Dáváme slovům moc velkou váhu? Analyzujeme a hledáme skryté významy a pak sami sobě ubližujeme. Možná je ta věta jen věta, nikoli vyznání. Někdo řekne něco, co se nás dotkne, a my to omlouváme tím, že to tak ten dotyčný určitě nemyslel, nebo naopak děláme z komára velblouda. Kde je zdravá hranice toho, čemu věřit a do čeho nevkládat naděje?

Přemýšlíme dost nad tím, co říkáme, nebo se jen snažíme být slyšet? Je víra v to dobré něco, co nám pomáhá se nezhroutit, nebo je to spíš intuice, která nám doopravdy říká, jak to člověk myslí? A pokud si nalháváme, že ještě třeba není konec – že ještě přijde náš čas – mnohokrát je to jen způsob, kterým se podprahově připravujeme na srážku s krutou realitou.

Třeba když si budeme naivně dokola a dokola opakovat, že to, po čem toužíme, dokážeme, nakonec tomu i uvěříme. To přesvědčení za nás udělá polovinu práce. Třeba to slepé poslouchání vlastní hlavy vede k vítězství. Třeba tím, že budeme bezpodmínečně věřit jak v sebe, tak v naše nejbližší, opravdu něco změní. Třeba to není naivita, ale jen způsob, jak nenechat overthinking vyhrát na plné čáře.