Na slovo s umělcem Danielem Torrentem, mistrem intimity

Čím obvykle začíná váš tvůrčí proces? Kreslíte a malujete to, co vidíte, nebo si příběh spíš vytváříte ve své fantazii?

Můj tvůrčí proces začíná emocí. Od ní pak hledám určitý fragment, který v sobě dokáže obsáhnout celý příběh. Obvykle si vyhledávám vizuální předlohy, které však interpretuji zcela svobodně. Práce s barvou, deformace anatomie i kontrast mezi organicky pojatými těly a spíše strnulým pozadím – to vše směřuje k návratu k oné původní emoci. Právě v ní podle mě spočívá krása umění.

Existuje motiv, možná určitá emoce, ke kterému se ve své tvorbě opakovaně vracíte?

Myslím, že tím, co propojuje všechny mé tvůrčí polohy, ať už jako ilustrátora nebo malíře, je vědomí pomíjivosti času a pocit melancholie, který s sebou přináší. Jako malíř se zaměřuji na intimitu, zejména mezi muži, a nahlížím na ni pozitivně jako na místo přijetí, jako na cíl. Obzvlášť mě zajímá každodennost, zdánlivě obyčejné situace, jako je odpolední zdřímnutí, koupel nebo chvíle odpočinku. Jsou to okamžiky, které jako štěstí rozpoznáme teprve tehdy, až pominou.

V popkultuře je reprezentace pro queer lidi nesmírně důležitá. Přemýšlíte někdy o tom, že vaše umění může plnit podobnou roli – tedy ukazovat lidem pozitivní představu o tom, jak by věci mohly vypadat?

Queer reprezentace byla historicky spojována především s aktivistickými nebo provokativními obrazy, které se častěji soustředily na sexualitu než na něhu a cit. To bylo ostatně v boji za práva nezbytné. Mnohem méně prostoru ale dostávaly pozitivní obrazy každodenního života – života oproštěného od neustálého zápasu a bolesti, soustředěného jednoduše na radost z obyčejných okamžiků.

Myslím, že se to postupně mění. Je důležité vytvářet odkazy a ikonografii lásky mezi muži, které ji zobrazují se stejnou přirozeností a něhou, ne jako výjimku nebo okraj narativu, ale umisťují ji do středu, ve vší její komplexnosti. My, stejně jako Helen Todd, nechceme jen chléb, ale i růže.