Late Night Diaries pt.2 aneb Malé chvilky
Malé chvilky co znamenají celý svět. Aneb alespoň desetiminutové útěky od mateřství.
Text: Vanessa Hájková
8. září 2023
Foto: Getty Images/Jan Houška
Je krásná červencová středa a ačkoliv všude vane teplý vzduch a slunce svítí, celý den jsem se pořádně nenadechla. Na mém dnešním programu byl jeden úřad, druhý úřad a z obou mě poslali ještě na jiný. Brečící lásku jsem dvakrát uspávala v kočárku, pak nosítku, a zase v kočárku (rostoucí zoubky - juch) a pozdě odpoledne jsem s ní šla na dvě (ano, ne jedno, ale dvě - juch juch) očkování. Partner je dnes do večera pryč. Doma tedy na mě s pomocí tentokrát nikdo nečeká. Prostě den jako korálek. Dneska jsem si tedy zakázala vydechnout.
V hlavě si akorát pořád dělám propočty. Sčítám a odečítám spánky, aby nám to vyšlo tak, že malá bude spát dost dlouho na to, aby byla veselá, ale ne zas tolik, aby večer nebyla unavená. Totiž večer, když usne, nastává jediný čas, co mám doopravdy pro sebe. Nechci o něj za žádnou cenu přijít.
Na cestě od pediatra moc plakala. Až se mi ji konečně podařilo v davu nechápajícně přihlížejících turistů uspat, podívala jsem se na hodiny a lekla se. Bylo dost pozdě a začala panika. Teď je vyřízená a bude určitě spát dlouho, říkám si. To se mi nehodí. Večer neusne. Můj už tak náročný den začal najednou být ještě víc stresujícím.
Po cestě domů, při sledování bdělých okének, jsem zahlédla McDonald (ano čtete správně - jak neliterární). Tak dlouho jsem si ho přes koukání na výživovou hodnotu nedala. Mám na něj takovou chuť, “baby” stejně spí, mám čas si ho alespoň užít a v klidu sníst. Sedla jsem si s tou žluto-červeno-bílou krabičkou na lavičku a do sluchátek si pustila podcast Témy Emy. Nevím jestli to bylo tím plným žaludkem nebo Eminým sametovým hlasem, ale najednou, najednou mi bylo dobře. Dýchala jsem. Hezky hluboký nádech a výdech. Cítila jsem, jak se mi vzduchem zcela plní a roztahují plíce. Jídlo najednou chutnalo líp, protože jsem měla čas ho vnímat. Slova dávala větší smysl, protože jsem je bez vyrušení mohla plně poslouchat a rozjímat.
Teď čekám, až se malá vzbudí. A užívám si tenhle malý velký moment a dýchám. Konečně.
Víte co je na tom nejlepší? Že ať už se malá probudí za chvíli, nebo za dýl a na její typický spánek v 7 večer nebude mít naladu, já budu v pohodě. Dopřála jsem si totiž chvíli bez nepřetržitého soustředění se na to malé krásné, ale mou neustálou plnou pozornost vyžadující stvoření. Cítím se zase mnohem víc jako já. Uspokojila jsem si své potřeby (alespoň ty bazální), nacítila se na sebe a jsem zase připravena být mámou. Moc dobře si totiž uvědomuji, že kdybych tuhle chvíli využila k úklidu, práci, nebo nervování se nad jejím spánkovým oknem (které by dopadlo stejně i bez přemýšlení nad ním) nebyla bych schopná být dnes trpělivou mámou.
Tak já jen, dopřávejme si tyhle momenty, ať už pro nás zrovna vypadají jakkoliv. Ony jsou totiž možná malé, ale pro nás mohou být sakra velké.
Vanessa Hájková
@vanessa.hajek
Momentálně full-time mladá máma neustále hledající balanc (ve všem), obecně primárně kreativec hlavou i srdcem, milovnice odlišnosti, lidí, dlouhých konverzací o všem a o ničem, jídla a bachaty, se slabostí pro zpívání popu z roku 2009 kdekoliv a kdykoliv.
