Late Night Diaries pt.1 aneb mámou ve dvaceti

Těhotenství jsem si celý život představovala jako posvátný čas, kdy bude všechno a vždycky zalité sluncem a já si budu každý den v šatičkách vesele cupitat po světě. Místo toho jsem upadla do úzkostí a panických atak. Vážně jsem si právě zničila život? Proč já? To byla moje oblíbená otázka. Měla jsem přece odjet studovat do Londýna, vždyť jsem pro to tak dlouho dřela… Teď ze mě určitě bude nenaplněná neurotická máma, co nemá na nájem a utápí se v sebelítosti. Zahořknu, malá mě bude nesnášet a jednou skončím sama. Tyhle myšlenky jsem měla průměrně 17 hodin denně 5 dlouhých měsíců.  

Bála jsem se pohledů cizích ale hlavně mých blízkých – těch kteří věřili mým snům, ambicím a talentu. Přišlo mi, že jsem je všechny zklamala. Včetně sebe samé. Na plnění mých snů a cílů jako bych ztratila právo.  

Čím hlouběji jsem se ale v tom „zklamání“ topila, tím víc mi začali lidé kolem připomínat, že tím, že na svět přivedu nový život, svou hodnotu, talent a možnosti opravdu neztratím. Jakkoliv to zní jednoduše, uvědomit si tuhle skutečnost mi trvalo dlouhé měsíce.

Když jsem se konečně přestala motat ve spirále věčného obhajování svého rozhodnutí být máma, napadlo mě… Proč se vlastně tak bojím pohledů ostatních? Vždyť před 50 lety to bylo normální. Kolik bylo tvojí babičce, když měla tvou mámu?  

Po chvíli mi došlo, že jsem snad nikdy neviděla mladou mámu vyobrazenou jako spokojenou a naplněnou bytost. Hledala jsem scénáře, v nichž bych našla oporu. Juno, S láskou Rosie, 90210, Glee. Žádný z těchhle kulturních fenoménů mi ale nedával pocit, jako bych tu jízdu, co mě čeká, měla zvládnout, spíš naopak. Na jednu stranu hlásáme otevřenou společnost a individualismus. Na druhou jsem ale šeptání o „mladých chudinkách s životem před sebou co teď budou mít dítě” slyšela víc než dost. Co když si uvnitř sebe stále neseme zakořeněné vzorce životních posloupností: škola, partner, perspektivní práce, svatba, dítě a pak? Bůh ví… Pak si třeba cestuj. Životní načasování každého z nás je ale individuální. Jestli a kdy dítě máme, přeci neurčuje pravděpodobnost životní úspěšnosti, natož naši hodnotu. Ve finále, nikomu z nás nezbývá nic jiného než si najít a začít co možná nejvíce milovat tu svou cestu. Tu překvapivou co občas možná nejde podle plánu.

Já proto odmítám věřit, že život má jen jedno ideální nastavení, že události mají předepsaný sled. Odmítám na jeden nádech říkat, že jsem máma, ale zároveň všechny ujišťovat, že studuju, pracuju i cestuju, aby si o mně náhodou sousedka nemyslela, že jsem „měla na víc než teď vyměňovat plenky“. Odmítám se cítit jako bych měla být někde jinde, nějak jinak a odmítám soudit připravenost cizích žen na mateřství. Místo toho přijímám své individuální načasování, všechny životní výzvy a všechny ty hrdé pohledy, které na své občas dost rozcuchané, upatlané ale šťastné já házím do zrcadla….  

Takže, ať už ses rozhodla být, nebo nebýt mámou v jakékoliv podobě, buď na sebe hrdá! A neboj - pokud to budeš dělat po svém, budeš to dělat správně.