Jak se z běhu stal popkulturní fenomén i prostor k seznámení...

Běh už není jen o běhu

Ještě před pěti lety jste o běhání možná ani nepřemýšleli, dnes na něj nemůžete nemyslet, i když třeba sami neběháte. Vsadíme se, že ať už sledujete jakoukoli sociální síť, z ničeho nic na ní začaly přibývat fotky a videa vašich známých v legínách, teniskách a s velkou matcha v ruce s popiskou typu „Odměna za dnešních 5 km“.

V přímé úměře k rostoucímu počtu běžců ve vaší společenské bublině prořídla účast na večerních mejdanech. Lidé se z nich omlouvají s tím, že ráno jdou běhat, a na nedělní brunch místo s kocovinou dorážejí upocení s lehce maniakálním úsměvem (běžecká euforie je vědecky dokázaná). Zatímco vy jste dospávali horečku sobotní noci, oni už měli v nohách dvacet kilometrů. Místo mimosy si objednají smoothie s elektrolyty a místo croissantu s čokoládou pošírovaného lososa nebo kuřecí steak v keto verzi.

Lidí posedlých běháním kolem vás najednou bylo tolik, že vám nakonec nezbylo než se poddat. Dnes vlastníte troje běžecké boty na různé povrchy, jste členy běžeckého klubu a dovolené si plánujete podle toho, abyste na nich mohli trénovat na půlmaraton.

Statistiky mluví jasně: Gen Z se zamilovala do běhání a posunula jeho význam na společenskou událost. Jak se to stalo? Může za to covidová pandemie, únava z online seznamek, potřeba vyvázat se z pečlivě kurátorovaného image na sociálních sítích a spousta dalších faktorů. Běžecká akce Parkrun, která se pravidelně koná v parcích a veřejných prostorách po celém světě včetně Česka, nedávno oslavila dvacet let od svého založení. Dle dostupných údajů během pandemie vzrostl zájem o běh o 30 % s tím, že většinu z nich tvoří lidé ve věku od 20 do 29 let. New York City Marathon v loňském roce oficiálně překonal světový rekord v počtu účastníků, kteří dokončili závod, když do cílové rovinky doběhlo 55 646 běžců z celého světa. Pro srovnání, v roce 1970, kdy závod začínal, jej dokončilo 55 zúčastněných.

Zároveň se proměnily motivy , proč mladí běhají. Dříve většina běžců buď trénovala na závody, nebo vyhledávala kardio a čistila si hlavu po devíti hodinách na židli v kanceláři. Dnes společné tréninky běžeckých klubů často začínají nebo končí v místní kavárně či restauraci, takže kdysi ryze individuální záležitost se proměnila v příležitost navázat vztahy mimo virtuální prostředí, začít rozhovor s lidmi, které byste jinak nepotkali, prozkoumat novou čtvrť města a podpořit malé lokální podniky (přibývá příkladů, kdy návštěvy běžeckých klubů zachránily kavárnu). Pro mladou generaci se tyto kluby dokonce staly způsobem, jak najít lásku.

Běžecká sekta?

V některých zemích začínají běžecké kluby vykazovat až lehce „toxickou exkluzivitu“, jak to ve svém videu na TikToku nazvala novinářka a foodblogerka Sian Conway. Noví členové jsou vítáni při rituálech, které připomínají hierarchii společenských klubů na prestižních univerzitách. Všichni se oblékají do dokonale sladěných klubových outfitů (neboli „fi ts“), obsesivně na sítích sdílejí každý kilometr, jako by byli hvězdou v reality show, a poctivě šíří běžecké evangelium mezi dosud nevěřící pohany. Je pravda, že mnohé z těchto elementů prostě jen odrážejí možnosti, jež nabízejí dnešní technologie – nechat si udělat vlastní merch od potítek po ponožky, ledvinky či trička je dnes mnohem jednodušší než dřív a ještě může vypadat docela k světu, tak proč ne?!

Kluby skýtají i další výhody, které nemají nic společného s kultem. Pro lidi, kteří pracují z domova nebo online, představuje pravidelný trénink s ostatními členy často jeden z mála sociálních kontaktů, které navazují mimo displej telefonu a počítače. A pak je tu otázka bezpečnosti. Mnoho běžkyň, které sportují sólo, přiznává, že se vyhýbají parkům či lesním stezkám a na podzim a v zimě chodí běhat jen přes oběd, protože ráno a večer je příliš tma. Až 60 % z nich uvádí, že při sólo běhu zažily nějakou formu sexuálního obtěžování.

V tomto směru jsou zvlášť pro ženy běžecké kluby požehnáním, protože jim umožňují běhat i v časech a místech, do kterých by si samy netroufly. Členství v takovém klubu vám může pomoci při stěhování, když se chcete usadit v nové čtvrti nebo městě. Kromě toho, že prozkoumáte nové oblasti, poznáte rychle místní lidi, navíc přirozeným způsobem, který vyhovuje i stydlínům. Při běhu navazujete kontakty tak trochu mimochodem a ani nemusíte lidem koukat do očí! 

Běžecké kluby evidentně přinášejí spoustu výhod. Jenže v posledních letech začaly věci nabírat trochu podivné obrátky, které nastolily otázku, kde končí komunita a začíná kult. Loni v létě dobíhala kanadská běžkyně Rachel Hannah závod v nepříjemné záplavě konfetů a jasně růžové mlze pocházející z dýmovnice fanoušků. Ne však jejích. Zrovna vedle ní totiž běžel člen jistého běžeckého klubu s poněkud fanatickými členy, kteří růžovým kouřem povzbuzovali svého kolegu. Po závodě se Hannah sice omluvili, ale i tak tato událost rozpoutala debatu o tom, zda právě tohle už nezačíná být chování, které lze spolu se Sian Conway nazvat toxickou exkluzivitou.

Gen Z a jistota tréninku v moři nejistoty

Někteří sociologové začínají přicházet s názorem, že za posedlostí dnešních dvacátníků a třicátníků běháním je něco víc než jen touha vymanit se z kolotoče večerů plných alkoholu a udělat něco pro své zdraví. Většina z nich začala běhat během pandemie, tedy v době, kdy buď zrovna startovali kariéru, končili vysokou, nebo se snažili udělat maturitu. Zároveň se však stali generací, která neměla možnost zažít rituály přechodu do dospělosti přirozeným způsobem. Byli to teenageři, kteří dospěli s vidinou, že „normálnosti“ jako vlastní bydlení, manželství nebo založení rodiny jsou něčím téměř nedosažitelným.

Jejich horizont tvořilo moře nejistoty, ve kterém intenzivní tréninkový plán najednou vynikal jako oranžová záchranná vesta. Každodenní režim, v němž běh, posilování, strečink i jídlo mají své přesné místo, vám dává pevnou strukturu, tedy něco, co dvacátníci ve vnějším světě marně hledají. Když po šestiměsíčním pečlivě rozfázovaném tréninku úspěšně zaběhnete závod, máte pocit splněného cíle, což je zážitek, který gen Z v běžné každodennosti moc často nezažívá.

Úspěšné proběhnutí cílovou rovinkou závodu je sice mnohem menší milník než koupě domu nebo založení rodiny, ale aspoň se nejeví tak neuskutečnitelně. Odškrtávání položek v předvídatelném tréninkovém plánu přináší pocit úlevy – přesto nebo právě proto, že váš pracovní či osobní život nemá žádný pevný tvar. Člověk si podle běhání nastaví svůj den, až se dny stanou týdny, týdny měsíci a nakonec máte pocit, že váš celý rok má strukturu, která vám pomáhá se orientovat.

Komunita vyhrává

Skotský antropolog Michael Crawley, autor skvělé knihy Out of Thin Air: Running Wisdom and Magic from Above the Clouds in Ethiopia, se v rámci výzkumu běžecké kultury přesunul do Etiopie, kde se zúčastnil tréninků s nejlepšími běžci země. V podstatě každému velkému dálkovému běhu na světě dominují běžci z Keni nebo Etiopie a Crawley se rozhodl zjistit proč. Naučil se amharsky, jedl stejná jídla a absolvoval stejné tréninky jako etiopští národní atleti. Běhal s nimi mezi kořeny v lese, po městě, nahoru a dolů z kopce v horách a dokonce se zúčastnil několika závodů (na slavném běžeckém klání Jan Meda bylo jeho jediným cílem nenechat se předběhnout o víc než jedno kolo).

Crawley popisuje náročný trénink, kdy vstávali před rozbřeskem, aby se autobusem dopravili někam za město, kde zrovna vládly dobré podmínky – podle momentální fáze tréninku hledali správnou hustotu vzduchu, rozmáčený povrch, asfalt… V průměru se běhalo cca dvě hodiny denně šest dní v týdnu, i když ne nutně intenzivně. Etiopští trenéři dávali velký pozor na to, aby své svěřence nepřetrénovali, a často prý připomínali, že je třeba naučit se běhat pomalu. K běhu přistupovali kreativně a experimentovali s tréninkem v různých nadmořských výškách. Snažili se, aby byl trénink co nejzajímavější, a chápali ho jako dobrodružství. Schopnost běžet pomalu se považovala za umění, protože tříbí dovednost rozlišit těžkonohý běh od lehkého. Oddanost tréninku se bere jako samozřejmost a běhá se každý den nezávisle na počasí a dalších okolnostech.

Největší dojem však na Crawleyho udělal důraz, jaký se v Etiopii klade na skupinu. Sportovci věří, že běh s ostatními jim dodá víc energie, než kdyby trénovali sólo. Zatímco v Evropě vnímáme sportovní potenciál jako individuální záležitost každého sportovce, v Etiopii na něj pohlížejí jako na skupinovou energii, jež může proudit mezi jednotlivci. Lidé ji mohou vzájemně sdílet a dokonce ji lze i ukrást! Talent nebo genetické predispozice nemají podle etiopských sportovců moc velký význam – stát se běžcem na světové úrovni je podle nich proces, jehož hlavní ingrediencí je ochota se adaptovat a měnit. Proto je důležité běhat s ostatními. Crawley v knize popisuje, jak se sportovci střídají v tom, kdo při tréninku poběží jako první, protože takový člověk „nese automaticky břemeno těch za ním."

A v tom je možná také kouzlo toho, proč běhání v současné době, která je z velké části virtuální, zažívá renesanci. Je to jedna z mála příležitostí, kdy můžeme pocítit, jak energie proudí mezi lidskými těly. Až příště uvidíte skupinu běžců v synchronizovaných pohybech a uslyšíte jejich rytmické unisono dupání, možná si všimnete i toho magického rozměru, který společný trénink může mít. Lidé, kteří by jinak nejspíš sami bloudili někde na internetu, místo toho společně vyživují energií nejen vzájemně jeden druhého, ale také místa, kterými běží. Vzpomínáte si na ten běžecký klub, který zachránil tamní kavárnu?