Foto: Jakub Zeman
Myslíš, že ranní ptáče dál doskáče?
Pokud ano, mám zásadní problém, já se totiž po ránu spíš ploužím. Jsem noční sova, i když už ne taková jako během studentských let, kdy jsem byl schopný pracovat do půl druhé ráno a vstávat před jedenáctou. Další z Mírových zásluh. Je pro mě důležité, abychom den začínali spolu, a užívám si chystat nám snídani. Skvělý způsob, jak nastartovat hlavu.
Také se říká, že bez práce nejsou koláče. Jsou ale někdy koláče i bez práce?
Někdy určitě mohou být koláče i bez práce. Pak ovšem hrozí, že se poměr práce a koláčů příliš přetočí ve prospěch koláčů, a to pro člověka nemusí vždy dopadnout dobře. Dal bych si na to pozor.
Ok, agony uncle, čtu další zprávu: Mám svůj job ráda a všimla jsem si, že z domova odvádím mnohem lepší práci, moje šéfová o tom ale nechce ani slyšet a hlídá docházku jako na základní škole. Co s tím?
Pokud přes to nejede vlak, připravil bych si něco, o co se dá opřít, třeba tabulku, na které je jasně vidět, kolik jsem toho odvedl na home officu versus kolik v kanclu, protože když jdu do kuchyňky, zakecám se s Jarmilou o tom, co se jí stalo, a oběd netrvá půl hodiny jako doma, ale hodinu a půl, a k tomu jdu ještě šestkrát kouřit s Adamem…
Na to, že jsi v korporátu nikdy nepracoval, znáš život v něm docela zevrubně.
Velice rád v korporátech dělám workshopy a není pro mě těžké firemní kulturu nacítit.
Co kdyby to nezabralo?
Pokud šéfová odmítne uvěřit, že jsem vůči rozptýlení doma odolnější, neváhal bych sáhnout ani po jedné z těch bílých lží: „Je tady jedna konkurenční firma, která – co jsem slyšela – má mnohem lepší pravidla home officu, a teoreticky vzato, myslím, že jsem šikovná a stáli by o mě. “ Proč nepřitlačit na pilu?
Šéfová se nevzdává.
Nezbývá než se z toho pokusit vykřesat něco jiného. „Ok, chápu, musím zůstat v kanclu. Pojďme se tedy pobavit o třetinovém zvýšení mého platu. “
Jiná čtenářka má prý zase doktorát z chaosu. Napadá tě dobrý způsob, jak si dlouhodobě udržet v povinnostech pořádek?
Obávám se, že tenhle doktorát mám také. Přesto věřím, že i v chaosu může být paradoxně řád, když si jako já určuješ priority podle toho, co zrovna nejvíc hoří. Zatímco těsně před deadlinem dovedu podat fenomenální výkon, mít na všechno o týden víc času, nejsem si jistý, jestli bych se do toho tolik ponořil… (zamýšlí se) Komu co nalhávám? Je to prokletí!
Na jak dlouho dopředu si dovedeš plánovat život?
Zhruba na tři týdny. Zase pak ale můžu rychle reagovat na nové podněty a ihned je začít zpracovávat, aniž by mi v tom bránil plný kalendář.
Necháváš si prostor pro šťastnou náhodu?
Půl na půl. Důležitější než mít na několik měsíců jasné plány je mít jasno v tom, kam mířím. Vize je zásadní, dílčí kroky můžeš v průběhu času měnit. Kdyby ses příliš fixoval na to, co a jak sis předsevzal udělat, akorát by sis tím mohl způsobit stres, že to nejde anebo že neděláš dost.
S tímhle se ztotožňuji, cituji: Moje nerozhodnost dospěla do bodu, kdy už ani nevím, co si dát k obědu.
Pokusil bych se identifikovat, z čeho ta nerozhodnost vychází. U mě je to často otázka sebevědomí. Toho, jestli se mi daří a cítím se dobře ohledně toho, co v životě dělám. Nahlédl bych tedy do zákulisí nerozhodnosti a zamyslel se, co by mi pomohlo vrátit pocit, že si za svými volbami stojím.
Co ti v takových situacích pomáhá?
Promluvit si s nejbližšími přáteli, kteří mě znají už dlouho a dokážou mi nastavit zrcadlo. Třeba zjistíš, že právě řeší něco podobného. Každopádně mi to pomáhá znovu se uzemnit a pojmenovat, co se vlastně děje.
Další čtenář se ptá, jestli při komunikaci s egoistickým vedením ve firmě platí, že s upřímností nejdál dojdeš.
Záleží, v jaké je pozici a co si může dovolit. Ve firemní hierarchii se ale podle mě zpravidla vyplatí upřímnost strategicky dávkovat. Možná by ho překvapilo, kolik toho může pozitivně změnit, když na to půjde empaticky.
Zvolit vhodný způsob komunikace je alfa a omega. Vždy je například lepší dodat kontext, případně druhého ujistit, že nemáš problém s ním osobně, ale třeba s firemní kulturou. Jen položit na stůl těžkou, drsnou pravdu by mohlo působit jako útok.
Doporučil bych také počítat s tím, že zatímco někdo potřebuje spoustu omáčky a dveře k tvrdé pravdě se u něj musí odemknout třemi small talky plus šesti otázkami na úplně jiné téma, na někoho jiného naopak platí zcela racionální, chladná komunikace.
Další žádost o radu: Šíleně rád bych se naučil říkat ne, ale stejně na všechno kývnu.
Dlouho jsem měl stejný problém, jsem totiž trochu dobroser…
Dobroser?
Ano. A navíc zlatý retrívr. Což je strašná kombinace, protože chceš všem vyhovět a se všemi být zadobře a bojíš se, že když je odmítneš, utneš tím cestu, která by mohla být zajímavá.
Přesně na tohle téma jsem nedávno hovořil na skautském semináři. Asi si umíš představit, že je mezi skauty vřelých, milých, empatických a obětavých lidí, kteří neumějí říkat ne, celá spousta. Člověk si musí uvědomit, že jde o strach. Pochopit ho. A snažit se ho překonat. Nejdříve tedy musí říct ne právě svému strachu.
U mě to třeba znamenalo, že jsem začal hodně cestovat. Anebo že jsem na začátku kariéry utratil téměř všechny svoje peníze za natáčecí techniku. Jakmile překonáš strach, začneš si lépe uvědomovat svoji hodnotu. A to je výborný předpoklad k tomu naučit se říkat ne.
Nějaký nízkorozpočtový tip, jak strach překonat?
Mně se osvědčil trenažér odmítnutí. Zkrátka se vystavíš tomu, že tě hodně lidí za krátkou dobu odmítne. Třeba chodíš po ulici a ptáš se jich na nesmyslné věci. Pokud je to příliš mimo tvoji komfortní zónu, můžeš to zkusit s kamarády. Já to zažívám během karlovarského filmového festivalu, kde oslovuji lidi na ulici – ne každý chce mluvit na kameru. Když ti během hodiny řekne šest lidí ne, naučíš se odmítnutí přijímat a díky tomu ho i říkat. Dojde ti totiž, že v tom většinou není nic osobního.
To zní jako FOFO.
Co je to?
Fear of finding out. Když se bojíš něco zjistit. Podívat se na účet, zajít k doktorovi…
… anebo když jsi do někoho dlouho zakoukaný, ale bojíš se mu to říct. To je přesně ono. Co kdyby tě odmítl? Přitom je to odmítnutí pořád lepší než nejistota. Alespoň víš, na čem jsi, a můžeš jít dál. Nic horšího než se roky topit v otaznících a stát kvůli tomu na místě.
To se ti stalo?
No jasně. Roky jsem se v tom tedy netopil, ale rozhodně déle, než bylo potřeba.
Vyplatí se v práci naslouchat intuici, nebo nám beztak říká jen to, co chceme slyšet?
To by mě také zajímalo! Bez intuice bych byl každopádně ztracený. Sázím na ni velmi často, daleko častěji než na čísla. Dosahy například vypovídají spíš o aktuálním trendu, kdežto intuice mě formuje dlouhodobě. Aby ovšem intuice fungovala správně, musíš mít hodně informací. To jsem si ověřil nesčetněkrát. Pokud se chceš rozhodnout na základě intuice o něčem důležitém, ale víš o tom jen trošku a chybí ti kontext, nemá se tvoje intuice o co opřít.
A dokázal by ses v profesních otázkách řídit horoskopem?
Jsem Panna, narozený 11. září, mimochodem, skvělé datum na narozeniny – a přestože mi někdo neustále vysvětluje, co to znamená, nejsem schopný si to zapamatovat.
Takže když ti hvězdy řeknou, ať v únoru nečiníš důležitá kariérní rozhodnutí…
… bude mi to úplně jedno. Moje intuice mi říká, že by mi to mělo být jedno!
Jak přenastavit hlavu, aby s sebou každý odpočinek nenesl výčitky?
Skvělá otázka. Těžká otázka. Pro mě jako pro někoho, jehož kancelář je internet, to znamená naučit se nechat telefon vypnutý nebo ztlumený a používat ho leda jako foťák. Jednou až dvakrát do roka se dvěma kamarády, které znám ještě ze základní školy, vyjíždíme na prodloužený víkend v horách, tam se procházíme přírodou a povídáme si.
A myslím, že něco takového je nezbytné pro každého, od koho se očekává, že bude neustále dostupný. Někdy stojí za to popsat to i v pracovním kolektivu. Zkrátka říct, že potřebujete čas, kdy nebudete na příjmu, jinak se zblázníte.
Měl bych mít jako živnostník automatickou odpověď v nepřítomnosti?
Ne. Já ji nemám. Nechávám lidi čekat. Pak jim vysvětlím, proč jsem neodpověděl. Nejsme v korporátu.
Spisovatel se syndromem podvodníka, latentní florista, extrovertní introvert, milovník kávy a časných rán.
