Talent spotlight: Richard Wágner o dabingu, Spalující rivalitě i o tom, proč se neloučit se svými sny

Richarde, jak jste se vlastně dostal k dabingu?

Lákal mě odjakživa. Vzpomínám, jak jsem jako dítě u babičky sledoval Simpsonovy na VHS, poznával jsem hlasy postav: Martina Dejdara, Jiřího Lábuse... a říkal si, že bych to chtěl jednou dělat taky. Navíc pocházím z Brna, které bylo kolébkou dabingu. České znění tam dostaly seriály jako Pobřežní hlídka nebo Akta X. Ale ta práce v dabingu tam už v té době bohužel nebyla.

Když jsem pak v roce 2018 maturoval, jako závěrečnou práci jsem s kamarády natočil dokument o tom, jak se ucházím o místo dabéra v jednom pražském studiu, kam mě skutečně vzali na zkoušku. Po škole jsem ještě chvíli v Brně rozvážel pizzu, než jsem se odstěhoval do Prahy za nabídkou na Nově a znovu kontaktoval lidi, u kterých jsem se v rámci školního dokumentu dříve ucházel o práci. Ptal jsem se jich, jestli by neměli zájem mě obsadit, a oni, že jo.

Klasické herectví vás nelákalo?

Pár menších rolí jsem si zahrál. Lichváře, arogantního manažera… Ale učit se text mi nikdy nešlo, v tom je dabing snazší, zkrátka text čtete.

Aspoň trochu se ale určitě připravovat musíte.

Kdepak, dopředu vám text nikdy nedají, aby ho někdo neukradl. Pokud jde o film, který půjde do kin nebo třeba na Netflix, máte před sebou obraz, jinak ale musíte věřit, že je text dostatečně upravený na to, aby odpovídal lip syncu: Že jsou v něm správně vyznačené pauzy a nádechy anebo například to, že zrovna postava žvýká. Emoce musíte předvídat.

Co pro vás zatím byla největší výzva?

Jindřich z Kingdom Come. Byla to hodně dlouhá a intenzivní práce. Jen pro představu, pokud má hlavní postava filmu třeba čtyři sta replik, je dost ukecaná. Jindra jich měl čtyřicet tisíc. Natáčení probíhalo půl roku téměř každý den.

Zároveň je to ale jedna z vašich nejznámějších rolí.

To rozhodně, moji hvězdu přímo vystřelila a dostal jsem díky ní spoustu další práce, ale ke konci už jsem natáčení nemohl vystát, hodilo mě do úplné existenciální krize, kdy jsem ráno zoufalý seděl na posteli a přítel (Miroslav Harant, mimo jiné moderátor Slejváku na Radiu Wave, poznámka redakce) mě uklidňoval: „Už jen tři dny, už jen tři dny! “

Natáčení bylo složité, takže se z původních čtyř hodin denně nakonec stalo sedm a později už jsme ve studiu trávili i víkendy. A protože jsem sebevrah, přibral jsem si k tomu ještě načítání audioknih. Od deváté ranní jsem daboval Jindru, v půl páté pak přejel do jiného studia, cestou se zastavil v McDrive, a další čtyři hodiny jsem četl knížky.

Pokračování rozhovoru najdete v květnovém čísle Cosmopolitanu.