Bílé lži, hlasové zprávy i správná výše spropitného… Kovy je váš agony uncle, část 1/5: etiketa

I kdybych ale nic z toho nevěděl, budil by ve mně dojem člověka, kterého se zkrátka chci zeptat na radu. A přesně to mám dnes také v úmyslu – zeptat se ho na celé desítky rad, které ke mně proudily ze všech směrů a dotýkají se různých témat od finanční gramotnosti po módu, v níž je (to jen tak mimochodem) Kovy ještě kovanější díky šestiletému vztahu s předním českým stylistou Miroslavem Romanivem.

„Dvě věci, které si z focení cover story odnáším: Kovymu extrémně sluší modrá a Dior od Jonathana a s Mírou jsou k sobě tak skvělí a plní vzájemného respektu, že je to až dojemné, “ napíše mi šéfredaktorka Adéla o pár dní později. Na to, co přesně Kovyho o oblékání Míra naučil či jak tenhle power couple vůbec vznikl, dnes přijde řeč jakbysmet…

Kovy, přeceňuje se dochvilnost? 

Dříve bych si život bez akademické čtvrthodinky neuměl ani představit. Co je patnáct minut? Jenže když máš lehké zpoždění, nejspíš tím způsobíš lehké zpoždění i ostatním, a to vůči jejich času není moc uctivé. Snažím se na tom proto pracovat. O kolik minut jsem dneska přišel pozdě? O tři?

Víš, že ani nevím? Pojďme k další otázce. Čtenářka píše, že poslední rok čím dál častěji fantazíruje o výpovědi v práci, která už ji nenaplňuje. Jak ale překonat paralyzující strach ze změny? 

Zkusil bych si vizualizovat jak ten moment, tak život poté. Jak bych se cítil, kdybych opravdu výpověď dal? A jak by vypadaly následující dny? Měl bych čas na věci, které nyní kvůli práci odkládám? A mám finanční polštář, abych si mohl dopřát čas na rozjímání a znovunapojení se na sebe samého? Připadá mi totiž, že v téhle fázi, kdy jako křeček v kolečku běžíš a běžíš, často ztratíš sám sebe. Chce to ujasnit si, jakým směrem pokračovat, a to bohužel i v případě, že toho času na rozmyšlenou moc nemáš.

Jak se stavíš k bílým lžím? 

To jsou ty nevinné, že? Pan Etiketa Ladislav Špaček by nám jistě řekl, že jsou odnepaměti součástí všech civilizací a našli bychom je v mnoha starých textech o společnosti a komunikaci. Myslím, že k nám patří. A mě často potěší, když vím, že nemám úplně good-hair day, a přesto mi někdo pochválí účes.

Dnes máš naprosto fenomenální účes. 

Děkuji, přijel jsem ze Žižkova na koloběžce. Vždy, když z ní slezu, vypadám jako Ace Ventura.

Ty jezdíš po Seifertce na koloběžce? !

Ne, nejsem sebevrah, jezdím ulicí U Rajské zahrady. Která je vlastně ještě horší… Ale ano, jezdím na tomto bohem prokletém nástroji. Jednou mě na ní viděl Janek Rubeš a vypadalo to, že je naše přátelství u konce.

Čtu dál: Několikaminutové hlasové zprávy mě ubíjejí, ale v mém týmu představují denní chléb…

Fuj. Pardon.

…jak dám ostatním najevo, že je nechci poslouchat, aniž bych se někoho dotkl?

Navrhuji posílat šestiminutové hlasové zprávy bez pointy, během nichž to bude třeba osmkrát vypadat, že už začínáš popisovat myšlenku, ale nikdy se k ní tak docela nedostaneš. Pokud jim to nedojde, nadhodil bych to. Nemám hlasovky rád. Hlasovky v ČR nechceme!

Další: Spravuji firmě sociální média a nevím si rady s hejty. Pouštět se do odpovědí, ignorovat je, nebo rovnou mazat? 

Záleží. Lidé mají tendenci všechno kritické pojmenovat jako hejt a ne vždy to tak je. Pokud je třeba člověk skeptický vůči vaší kampani, zkusil bych slušnou, empatickou odpovědí zjistit, jestli nejde jen o nedorozumění. A když už nic, ostatní vaši interakci uvidí a o firmě to něco vypoví. S vulgárními komentáři bych si ale hlavu nelámal. Skrývám je. O takovou energii nestojím.

Když už jsme u sociálních sítí, je v pořádku odsledovat kolegy, které má člověk rád, ale nedává jejich online přítomnost? 

Já bych je pouze ztlumil. Znám spoustu lidí, kteří jsou naživo moc fajn a na sociálních sítích je nemůžu vystát, ale unfollow může být příliš krutý. Kdyby to zjistili, mohli by o sobě začít pochybovat – a to mi připadá zbytečné.

Další otázka: Kdykoliv po obědě s klienty platím, nevím, jak vysoké zvolit spropitné, začnu panikařit a nakonec dám astronomickou sumu. Takhle to dál nejde! 

Souhlasím! Je potřeba to zastavit. Nejsme v Americe, abychom dávali čtyřicet procent dýška. Já většinou volím bezpečných patnáct nebo dvacet, když jsem spokojený. Když nejsem, dávám aspoň deset procent. A pokud jsem velmi nespokojený, nedávám nic.

K rychlé kávě s partnerem se náhodně přidá několik jeho kolegů, je v pořádku zaplatit za všechny, nebo už je to show-off?

Je to show-off, nechal bych je zaplatit za sebe. Nemáš k nim žádný vztah, přidat se k vám bylo jejich rozhodnutí, a pokud chceš mít rozumnější poměr k financím, nedělej to. Vracíme se k začátku naší seance, všímáš si? Tohle jsou přesně ta místa, kde může člověk ušetřit.

A kdo platí na první schůzce, když je pracovní, ale snadno se může stočit do rande? 

Záleží, kdo má se schůzkou jaký úmysl, a i to může být jistou nápovědou. Osobně bych na konci vyhodnotil, o jaký druh setkání tedy vlastně šlo, a podle toho se zařídil. Možná bych se prostě zeptal: „Tak co, byla tohle pracovní schůzka, nebo první rande? “

Wow, to bys někomu fakt řekl? 

Ne. (směje se) Ale poradím to! Takhle jsme se poznali s Mírou, mimochodem. Setkali jsme se pracovně na focení pro časopis, a když skončilo, odcházeli jsme spolu. Došli jsme na metro, vlezli do něj a oba jeli stejným směrem… Ale jak jsme později zjistili, ani jeden z nás vlastně nevěděl kam, my jsme prostě jen chtěli být dál spolu.

Brečím… Tady bychom měli skončit. Ale ještě tu mám jednu svoji otázku: Co si myslíš o odchodu po francouzsku, tedy bez rozloučení? 

Ideální. Loučení dokáže být zbytečně zdlouhavé. Obzvlášť u akcí, kde už se něco vypilo, hrozí, že člověk začne odcházet v půl jedenácté, a přesto o půl druhé stále sedí u stolu. Velice nebezpečné. Rád takhle odcházím. A nemyslím si, že to je neslušné. Nanejvýš se rozloučím s pár lidmi, se kterými jsem měl během večera hlubší konverzaci, poděkuji hostitelům a prostě zmizím.

Příště o kariéře! Celý rozhovor vyšel jako cover story v únorovém vydání Cosmopolitanu.