Foto: Getty Images
Kdyby tělo bylo stát, endokrinní systém by zastával hned několik ministerstev, poštu a ještě by stihl pokrýt lobbisty. Přestože o něm vědci zatím nevědí dost na to, aby se shodli, které všechny funkce, proč a jak vlastně plní, jeho výzkum v posledních letech znatelně pokročil.
Dnes už víme, že je úzce
provázaný s naší střevní
mikroflórou, že jej
ovlivňuje strava i okolní
prostředí nebo že oxytocin
či testosteron nejsou tak
„hodné“ ani tak „zlé“,
jak se donedávna tvrdilo.
Víme také, že hormony
rozhodují prakticky
o všem, co dnes uděláte,
od volby trička po to,
jestli odseknete kolegyni,
naučíte se nová slovíčka
v cizím jazyce nebo se
budete chovat přehnaně
odvážně na Tinderu…
Vztah mezi hormony
a naším chováním však
není jednosměrná dálnice.
Platí totiž i to, že všechno,
co dnes uděláte, ovlivní,
v jakém stavu bude váš
hormonální systém zítra.
Zpátky ale ke třem hlavním hormonálním hráčům, kteří mají na naše tělo zásadní vliv: k dopaminu, oxytocinu a testosteronu. Do jednoho vás totiž dost možná překvapí...
Pocit touhy po odměně a potěšení lze alespoň v základní formě vystopovat u většiny živočichů. Hlavní roli v tomto mechanismu hraje neurotransmiter dopamin. Chronický stres či bolest hladinu dopaminu vyčerpávají a snižují citlivost dopaminových neuronů na stimulaci – to proto je tak těžké mít radost, když jste ve stresu.
Náš dopaminový systém nerozlišuje, zda uspokojení pochází ze sexu, estetických zážitků, nového auta nebo sociální interakce. A právě během jednání s druhými je role dopaminu obzvlášť zajímavá. Dobrou zprávou je, že mnoho z nás dokáže mít lepší pocit (= zvýšenou hladinu dopaminu) ze spolupráce spíš než z vlastní výhry. Stejně tak ovšem mnoho z nás pocítí závist a následnou škodolibost nad neúspěchem blízké osoby. Ano, čím víc závidíme, tím víc dopaminu se nám do organismu vyplavuje.
Dopamin má jeden háček: Nic nikdy nebude tak okouzlující jako poprvé. Pokud jste jeden rok dostali přidáno 5000 Kč, z čehož jste byli radostí bez sebe, a druhý rok 7000 Kč, třetí rok by 5000 Kč bylo zklamáním, přestože ještě před dvěma lety jste skákali radostí. Robert M. Sapolsky ve své knize Chování popisuje dopamin následovně: „U typických savců dopaminový systém funguje bez pevně dané stupnice a pokrývá široké spektrum zkušeností od příjemných po nepříjemná překvapení. Vlastně se neustále přizpůsobuje včerejším zprávám.“ A dále pokračuje: „Naší lidskou tragédií je, že čím víc konzumujeme, tím větší máme hlad. A hladovíme čím dál rychleji. Co bylo ještě včera nečekaným potěšením, stane se dnes nárokem a zítra už nám to nebude stačit.“
Dopamin totiž není ani tak o odměně jako o jejím očekávání. To není žádná novinka. Každý propagandista a také každé kasino fungují jen díky tomuto principu. Lidé zažívají větší extázi ve chvíli, když jim politici něco slibují, než když sliby plní. A člověku závislém na automatech se vyplaví víc dopaminu v okamžiku, kdy mu padnou dvě podkovy ze tří (áách, těsně!), než když vyhraje.
Realita je však ještě zapeklitější. Nejvíc dopaminu se totiž uvolní, když odměnu získáme jen v 50 % případů – nic tolik nevzrušuje jako „možná“. 50% šance na odměnu zaplaví mozek dopaminem dokonce podstatně víc než 75%, přestože ta představuje menší risk a větší jistotu. Myslete na to, až si příště zase budete vybírat bad boye nad hodným klukem, který vás má evidentně rád.
Testosteron má reputaci jako hormon agrese. Mělo by tedy platit, že pokud má jeden člověk vyšší hladinu testosteronu než druhý, nebo jeden týden více testosteronu než ten minulý, bude také agresivnější. Nějakou dobu vše nasvědčovalo tomu, že právě tak to funguje. Jenomže pak se ukázalo, že agresivita stimuluje vylučování testosteronu, takže není jasné, zda byla dřív slepice, nebo vejce.
Zvýšená agrese po zvýšení hladiny testosteronu se navíc projevuje u těch jedinců, kteří již předtím do nějaké míry agresivní byli. Testosteron zvyšuje sebevědomí a optimismus a zároveň snižuje strach a úzkost, takže v nás vyvolává vítězný pocit. Jakýkoli úspěch vyplavuje testosteron, který se spíš než hormonem agrese jeví být hormonem sebevědomí. A neví, kdy s tím přestat. Z několika studií vyplynulo, že testosteron zvyšuje impulzivitu, ochotu riskovat a přesvědčení, že náš názor je správný. Ve světě hormonů ale nic není jednoznačné. Testosteron totiž může úzkost také zvyšovat (a tím nás činit agresivnější), nebo naopak zvyšovat přehnaný optimismus (a tím nás činit drzejší).
A teď pozor! Navzdory tomu, že se na testosteron pohlíží jako na sobecký hormon, jeho zvýšená hladina může způsobit, že lidé budou štědřejší – pokud to od nich vyžaduje společenský status. S testosteronem tak vždy záleží na kontextu. Napumpujte primátího beta samce testosteronem a nepůjde si to rozdat s alfa samcem, ale s někým slabším než on sám. Odtud okřídlený příměr otce, který se vrací domů poté, co ho v práci seřval šéf, a utrhne se na manželku, která vrazí pohlavek dítěti, jež nakopne psa.
Sapolsky tvrdí, že „testosteron nevytváří nové vzorce agrese, ale přehání ty už existující“. Závislost testosteronu na kontextu popisuje následovně: „Pokud dojde ke zvýšení hladiny testosteronu, protože vás někdo vyzývá, uberete se směrem k agresi. Dojde-li ke stejnému zvýšení proto, že se dny prodlužují a blíží se období páření, rozhodnete se přeletět tisíce kilometrů do vašeho hnízdiště. A když se totéž stane v pubertě, budete se přiblble hihňat vedle dívky, která ve školní kapele hraje na klarinet.“ Ve zkratce: Testosteron nás ponouká udělat to, co je potřeba k dosažení a udržení určitého statusu, dokonce i kdyby to měla být laskavost! Sapolsky vše shrnuje: „V našem světě plném mužského násilí není problém to, že testosteron může zvýšit úroveň agrese. Problémem je to, že jako společnost agresi tak často odměňujeme.“
Ťuťu ňuňu hormon, díky kterému jsme méně agresivní, více sociální, důvěřivější, empatičtější a mazlivější. Jako všechno v životě, také oxytocin ale má i svou temnou stránku. Není pochyb o tom, že oxytocin podněcuje mateřské chování, většinou odlišné u samic a samců. Sapolsky vtipně upozorňuje na studii, která „se až trapně podobá stereotypním lidským dvojicím. U samic opic tamarínů, které žily v páru, korelovala s vysokými hladinami oxytocinu vzájemná péče a fyzický kontakt. Co spolehlivě předpovědělo vysoké hladiny oxytocinu u samců? Hodně sexu.“
Víme také, že ženy, jejichž geny produkují vyšší hladiny oxytocinu, se svých dětí častěji dotýkají a vzájemně si s nimi víc hledí do očí. Přidejte zadaným mužům oxytocin a při komunikaci s jinými ženami se od nich budou držet v průměru o 20 cm dál (u svobodných se tento efekt neprojeví). Oxytocin tedy pomáhá vytvářet spojení nejen mezi rodičem a dítětem, ale také partnerskými dvojicemi.
Z hlediska těla je oxytocin signálem k pocitu bezpečí. Má tak skvělou reputaci, že už vás možná napadlo, jestli by nestálo za to podávat jej povinně všem lidem na celé planetě a konečně nastolit vládu Teletubbies. Zbrzděte! Je pravda, že oxytocin u samic snižuje agresivitu, nicméně s výjimkou agrese při obraně vlastních mláďat, kdy ji naopak zvyšuje.
Oxytocin je hormonem důvěry a spolupráce, pokud jednáte s blízkým člověkem! Při styku s cizími lidmi naopak vaši ochotu spolupracovat snižuje, podporuje závist, pokud se nedaří, a škodolibost, když vám se vede dobře. Jinými slovy, s pomocí oxytocinu vykazujeme náklonnost k lidem, kteří nám jsou podobní nebo patří k našemu týmu, ale chováme se hůř k těm, kteří pro nás představují hrozbu jen proto, že nejsou „naši“. Temnou stránkou oxytocinu je fakt, že nás rozděluje na My a Oni. Nebo slovy Sapolského: „Oxytocin nás činí prosociálnějšími vůči našemu týmu a horšími k těm ostatním. To není laskavost. To je etnocentrismus a xenofobie.“
