FOTO: SASKIA KOVANDZICH
Padá listí, něco si přej... Co například nebeský klid? Byl hluboký podzim, odpočinku čas a v naší redakci v posledních dnech nic nerezonovalo víc než chtíč se na chvíli jen tak vypnout a nechat se nadnášet (nad) okolnostmi. Čím dál tím dotěrnější svět a k němu zase o něco kratší dny v kombinaci s chřipkovou sezonou dle mého osobního a ne zcela akademicky vedeného průzkumu v šesti ze šesti redaktorů vyvolávají přání zatáhnout ruční brzdu a dostat se z modu opice na energy drinku do modu bambusem sjeté pandy (viz Laura Crowe, str. 80). Čtení o float tancích ve zmíněném článku i nutnost jít fungování světa naproti mi připomnělo pocit největšího klidu, který jsem kdy zažila.
Bylo to při volném pádu při seskoku z letadla někde nad Bakersfieldem v Kalifornii. „Pohyb padajícího těla je nejprve pohybem rovnoměrně zrychleným a od určitého okamžiku je pohybem s konstantní rychlostí. Odpor vzduchu zanedbáváme (experimentálně zjištěno) do 152 metrů nad zemí.“ Padala jsem sice dolů, ale kolem bylo nebeské ticho a já měla pocit, že svět chvíli stojí a já s ním. Pár sekund mi připadalo jako hodina. Dokud se mnou necuklo otevření padáku.
Pokud (jako tým Cosma) toužíte tento měsíc především po klidu, hlavně nezatahujte ruční brzdu. Stejně jako nemůžete prudce zabrzdit a neočekávat náraz, se nedá zčistajasna naskočit do stavu zen, jestli nejprve nepřijmete fakt, že svět na nulovou rychlost nikdy nezastavuje. Ani v listopadu. To ale neznamená, že nejde najít klid.
Nahoďte neutrál a samovolně se pusťte všemu naproti. Naproti randění (str. 92) v neuceleném stavu, protože může být ozdravnější, než se zdá, naproti sober streaku v cool večerních barech (výběr na str. 102) či naproti svému nejkrásnějšímu já, i bez vnějších změn (str. 52).
Free fall nemusí být o bezhlavém pádu, ale o naskočení na konstantní rychlost. Záleží, co zařadíte. Zejména v listopadu. 🍂
Šéfredaktorka Cosma, co nikdy neřekne „ne“ výletu za hranice – ať už geografických, nebo těch, kde se může na chvíli ztratit sama (v) sobě.
