Sex and the city (1998), HBO
V době, kdy nám jednoslovné textovky a zprávy plné smajlíků přijdou romantické, se může ručně psaný dopis zdát jako prehistorický zvyk. Není to ale zase tak dávno, kdy byla zamilovaná próza vyznávající vroucí náklonnost úplně normální. Celá naše historie je plná přiznání vycházejících přímo ze srdce a každé z nich doprovází jedinečný příběh. Pojďte se s námi podívat na ty nejromantičtější vzkazy všech dob, které dřív nebo později spatřily světlo světa.
Vztah Marie Palacké a Františka Ladislava Riegra je ukázkou čisté lásky. Ta přitom vzkvetla jen díky trpělivosti a času. Dcera českého historika Františka Palackého musela kvůli těžké nemoci trávit mnoho času v jihofrancouzské Nice, a právě odsud si v letech 1852-1853 se svým budoucím mužem dopisovala. V dnešní době, kdy se můžeme ve vteřině spatřit díky videohovoru a letadlem jsme na druhé straně světa za jeden den, je představa dlouhého čekání na dopis nepředstavitelná. František a Marie (nebo Marynka, jak se s postupem milostné konverzace sama podepisovala) si však byli souzeni.
„Drahá Marynko má! Již toužím velice po Vašem návratu! Pravíte mi, že si nemám přáti, aby čas do té doby rychle uplynul – že se Vám stávám milejším takto ve vzdálenosti. Což byste mne chtěla milovati jen jaký jsem v myšlenkách, a myslíte že byste mne méně milovala v obcování důvěrnějším? Já doufám, že byste mne i pak milovala, zvláště když jednou svou ostýchavost a přísnost odložíte, která svobodné výměně citů a souhlasnému splynutí dvou sobě drahých duší brání! Co do mne, já jsem přesvědčen, že čím blíže Vám státi budu, tím vroucněji Vás milovati budu – neb taková je povaha Vaší spanilé bytosti, že nepůsobí jako blesk do dálky oslepující, ale co jemná, teplá záře zblízka nejvíce lahodící a blažící. Již nyní jsem šťasten v té naději, že Vás, drahá duše, budu moci „mou“ nazývati. A Bohdá, že i Vy budete šťastnou, když se s plnou láskou a důvěrou ke mně přitulíte.“
Že zamilované dopisy píší jen muži? Ikona mexického umění a jedna z nejkontroverznějších malířek dokazuje opak. Frida Kahlo si o dvacet let staršího Diega Riveru vzala ve svých jednadvaceti. A byla to láska osudová, jak ve svých pamětech uznal i sám Rivera. Bohužel jak už to tak bývá, když se potkají dva umělci, málokdy to dopadne dobře. Diego byl labužník, co miluje hojnost – od jídla až po ženy. A tak Fridu podváděl s celou řadou milenek a nakonec i s její mladší sestrou Cristinou. Každá žena by v tom okamžiku pálila všechny jeho fotky a zabodávala špendlíky do hadrové panenky… Frida však napsala dopis plný (možná trochu beznadějné) lásky.
„Vím, že všechny tyhle dopisy, aférky se sukněmi, učitelkami „angličtiny“, cikánskými modelkami, asistentkami „s dobrými úmysly“, „zplnomocněnými vyslankyněmi z dalekých krajů“ jsou jenom flirtováním, a že se v jádru my dva vroucně milujeme. A tak pokračujme v nesčetných dobrodružstvích, v bušení na dveře, nadávkách, urážkách, v mezinárodních výmyslech – přece se budeme vzájemně milovat. To všechno se opakovalo po celých sedm let, co jsme spolu žili, a všechny vzteky, které jsem prožila, sloužily jen k tomu, abych nakonec pochopila, že tě miluji víc než vlastní kůži a že i když mě nemiluješ stejně, přece jen mě trochu miluješ. Není to tak?... Vždycky budu doufat, že to tak zůstane, a s tím jsem spokojená.“
Jejich manželství trvalo úctyhodných 48 let. Sofie se po svatbě vzdala svých spisovatelských ambicí a věnovala se naplno svému muži, úspěšnému spisovateli a filosofovi, a posléze i dětem. Manželé si milostné dopisy psali každý den a mluvili v nich o všem možném. Tolstý se manželce svěřoval se svými myšlenkovými pohnutkami a touhami, mnoho řádků však věnoval i starosti o rodinu a slovům uznání (která si Sofie upřímně zasloužila). Jejich vztah skončil poté, co spisovatel náhle rozprodal veškerý majetek, opustil manželku a o několik dní později zemřel na zápal plic přímo na železniční stanici. I přes tragický konec však láska těchto dvou lidí dodnes budí obdiv.
„Miloval jsem Vás, Vaši krásu, ale začal jsem na Vás milovat to, co je věčné, stálé a cenné - Vaše srdce a duši. Krásu může člověk poznat a zamilovat se do ní během hodiny, a přestane ji milovat ještě rychleji. Ale duši se člověk musí naučit znát. Věřte mi, že nic na světě nedostanete bez práce, dokonce ani lásku, nejkrásnější a nejpřirozenější z citů.“
Pamatujete si na scénu z prvního filmu Sex ve městě, kde Carrie předčítá v posteli panu Božskému z prvního svazku knihy Milostné dopisy velikánů? Je to právě milostný dopis od Ludwiga van Beethovena, který rozehraje zamilovanou notu. Ze skutečného příběhu je zajímavé to, že jméno skladatelovy „Věčné lásky“ nebylo nikdy odhaleno. Dopisy psané Beethovenovým rozmáchlým rukopisem neměly žádnou obálku ani adresu. Díky vodoznaku mohlo dojít aspoň k dataci, která se shoduje s počátkem jednoho z nejtemnějších období Beethovenova života, během něhož se mu několik let nedařilo složit žádné významné dílo.
„Moje myšlenky směřují k tobě, má Věčná lásko. Mohu žít buď naplno, s Tebou, anebo vůbec. Až se můj život uklidní, mé všechno, jen díky chladnému přemýšlení o naší existenci dosáhneme smyslu společného života. Prosím, miluj mě dál. Nikdy nepochybuj o nejvěrnějším srdci svého milovaného. Navždy tvé. Navždy mé. Navždy naše.“
Přestože měl manželku i děti, Oscar Wilde se se svou orientací nijak zvlášť netajil. Svého prvního milence potkal již dva roky po svatbě. Osudnou se mu však stala láska k mladému básníkovi, lordu Alfredu Douglasovi zvanému „Bosie“. Mladíkův otec označil Wilda za sodomitou, na což spisovatel reagoval podáním žaloby za urážku na cti. Nečekal, že se vše může obrátit proti němu. Poté, co detektivové našli několik jeho milenců, kteří vypověděli o všem, co s poetou prováděli, byl Wilde poslán do žaláře. Tam po půl roce trestu utrpěl zranění, jež ho na posledních pár let života fyzicky i psychicky poznamenalo. Následující text je úryvkem z dopisu, který napsal svému milovanému krátce po propuštění. Bohužel happyend se nekonal. Bosie spisovatele navždy zavrhnul.
„Všichni se na mě zlobí, že jsem se k tobě vrátil, ale nerozumějí nám. Cítím, že jedině s tebou mohu vůbec něco dělat. Přetvoř pro mě můj zničený život, a pak bude mít naše přátelství a láska pro svět jiný význam. Kéž bychom se při našem setkání v Rouenu nikdy nerozloučili. Teď jsou mezi námi tak velké propasti prostoru a země. Ale stále se milujeme.“
