Proč neustále potkáváme naše platonické lásky?

Samozvaný expert na crushe se opět hlásí ke slovu, ačkoliv tahle otázka tentokrát není úplně z mojí hlavy. I tak k ní mám pár poznámek. Pro začátek bychom mohli zmínit jednu docela jednoduchou věc: pokud na někoho máme platonický (ale klidně i neplatonický) crush, jsme na jeho přítomnost mnohem citlivější. Je jedno, jestli je to v reálném životě nebo online. Když je někde poblíž, tak to vycítíme.

Možná proto, že k němu tak trochu směřuje naše energie. Asi je to biologicky dané, úplně stejně jako když nám někdo voní nebo když někoho chceme prostě jen vidět. Některé věci jdou úplně mimo naši kontrolu. Jak bychom je také mohli mít pod kontrolou, když nás samotné někdy až překvapí, že na někoho v průběhu dne myslíme.

Proč je risk tak přitažlivý?

In a room full of people I look for you

Doslova. Zdá se, že je to celé zautomatizované, skoro jako ty nové taxíky bez řidičů, které přesně vědí, kam mají jet (máme stejnou GPS? ). Periferně toho člověka vidíme, kontrolujeme a krademe si malé momenty, kdy se na nás nedívá. Alespoň tedy v případě, že je ve stejné místnosti. Naše receptory jeho přítomnost pochytí ještě dřív, než stihneme tu informaci zpracovat. Reagujeme trochu jako senzorové světlo, které se i v úplné tmě najednou rozsvítí. Blik. A je to. Tady mě máš. Hodně štěstí s tím soustředit se na někoho jiného.

V online prostoru to funguje maličko jinak, ale princip zůstává. Jakmile zahlédneme profilovou fotku, zbystříme. A pokud kolečko kolem svítí zeleně, máme malou radost, protože víme, že nám ten člověk možná na chvíli ukáže kousek své osobnosti. Přeci je to platonické, takže se vlastně neznáme. Tichý jazyk mezi těmi crushi. A někdy spíš sólová disciplína.

Proč fantazírujeme o tom být single, i když jsme v naprosto šťastném vztahu?

Ale proč ty crushe teda potkávám?

Možná je to trochu iluze. Ne že bychom je potkávali častěji než jiné lidi, spíš si jich víc všímáme. Psychologové tomu říkají selektivní pozornost. Jakmile se náš mozek na někoho naladí, začne ho vyhledávat v davu. Hledáte ho pak v cizích lidech a i maličkosti nám ho připomínají. Najednou je ten člověk opravdu všude: na chodbě, na zastávce, na večírku i na tom Instagramu. Častá jsou i období, kdy na něj narážíme neustále. Třeba i dvakrát do týdne.

Ale co když tam byl celou dobu? A jen jsme si ho nevšimli? Jako by se před námi schovával. Splynul v davu. Nebo jsme ho ještě neznali. Přeci jen je město vlastně taková vesnice a my jsme všichni nějak propojení. Potkáváme se, protože máme stejné záliby, protože máme podobný okruh přátel, nebo prostě proto, že žijeme kousek od sebe. Když ale takhle potkáváme dokola někoho, na koho ten crush nemáme, tak to většinou jen odmávneme rukou, nebo se tomu oba zasmějeme. Zase ty. Tohle začíná být podezřelý!

A nebo je libo poněkud strašidelnější (ale zároveň asi romantičtější) verze?

Ve které se prostě jako lidé přitahujeme? Ne nutně nějak mysticky nebo tak silně jako magnety, spíš přirozeně. Pohybujeme se v podobných prostorech, sedáme si blíž, zdržujeme se tam, kde by mohl být. Někdy úplně nevědomě, někdy tak trochu naschvál. Ne jako sériový vrah v hororu, spíš jako někdo, kdo je zvědavý. Někdo, kdo by ty možnosti možná chtěl prozkoumat. Jen buď neví jak, nebo nemůže. Nebo je ani prozkoumat nechce, protože je to přeci jen platonické a platonické by to mělo zůstat?

Já jsem stále toho přesvědčení, že nám crushe zpestřují život. A možná se jim dnes říká crushe, ale klidně bychom jim mohli říkat i okouzlení nebo třeba zálusk. Důležité je jen rozeznat, kdy jsou opravdu jen příjemným kořením života a kdy už přichází pořádná srážka s realitou. Protože někdy to s platoničností nemá zdaleka nic společného.