Proč na někoho nemůžeme přestat myslet?

Mysl má své vlastní pravidla. Někdy se stane, že jako můj táta zapomenete vyzvednout dítě ze školy v přírodě. Podruhé zase máte pocit, že na někoho nemůžete přestat myslet. Můžete dělat cokoliv, ale nemá to smysl. Vynášíte odpadky, ale ani to tu hlavu nevyčistí, spíš to udělá ještě větší bordel. Je to zkrátka všude. I ve vzduchu. Stejně jako když v posledních týdnech někdo řekne my cottage a vám se místo malebné chaloupky vybaví dva hokejisti. Myslíte si, že to nikdy neodejde. Jste roztěkaní bez možnosti soustředit se. Třešničkou na dortu pak je, že čím víc se na to snažíte nemyslet, tím víc to z té hlavy nechce.

Pokud jste někdy použili glitter, moc dobře víte, jak těžké je ho dostat ze všeho, čeho se dotkne (i nedotkne). Nejdřív je všude, na každé věci, zemi i povrchu. Pak ho je míň, ale pořád se lepí a objevuje na místech, kde byste ho nečekali. Nakonec ho potkáte jen jednou za čas, třeba ve chvíli, kdy jste na něj zapomněli. A přesně tak nějak to funguje i s myšlenkami na někoho dalšího. Když je něco intenzivní, hraje to prim, zatímco ostatní věci se tiše posouvají dozadu.

Na jednu stranu je vyčerpávající nebýt pánem své vlastní hlavy. Často se ty myšlenky objeví úplně bezdůvodně, jen tak uprostřed poledne, při nákupu zeleniny nebo v konverzaci s přáteli. „Haló. Jsem tady.“ - Děkuju, já vím.

Na druhou stranu je to ale pořád lepší než chvíle, kdy na něčí existenci nemyslíte vůbec. Nemyslím tím zapomenout odepsat na zprávu, spíš toho člověka kompletně vypustit z hlavy. Talking stage se vlastně nestala. A přitom to rande nebylo tak špatné, aby ten člověk zmizel. Jen ani tak intenzivní, aby vám při krájení mrkve hrozilo, že se říznete.

Dokončené, nedokončené, nebo co teda?

Líbí se mi myšlenka, že s někým máme ukončený, "business", zatímco s jiným něco stále přetrvává. Podprahově. Přítomně. Jednoduše. Jako pár měsíců nepřečtený e-mail. Ale co když je to spíš jako budík, který nejde vypnout?

Někomu jste omylem vypsali směnku a je to. Plné právo na část vaší mysli bez možnosti návratu. Asi nemá cenu vysvětlovat, proč to něco znamená a proč to neznamená nic. To necháme na intuici. Koneckonců ani La Sagrada Família se nikdy nedostavěla. A chrám svatého Víta se zase stavěl napříč několika historickými etapami. Někdy věci trvají, čekají a pohybují se ve stínu, dokud nevysvitne slunce.

Takže když je něco nedokončené, znamená to, že to má pokračování?

Existuje na to odpověď? Rovnice? Řešení? Vztahoví experti vám řeknou, že zapomenout na někoho trvá polovinu délky vztahu, známosti nebo přátelství. Ale je to pravidlo, které můžeme bez výjimky aplikovat? Dá se vypočítat, za jak dlouho a vůbec jestli se dá na někoho úplně přestat myslet?

Protože budou dny, kdy je to intenzivní, a dny, kdy se vašich myšlenek ani nedotknou. Budou situace, kdy vás až překvapí, že na někoho už tak usilovně nemyslíte. A kdy naopak uděláte všechno proto, abyste zapomněli. Aby byl od toho člověka klid. Pokud vám ale na někom záleželo, asi by to ani nemělo jít jen tak vymazat. Zmáčknout jedno tlačítko, aby to bylo fuč.

Říká se, že sejde z očí, sejde z mysli, a to je částečně pravda. Ale ne vždy daného člověka ztrácíme úplně. Spíš postrádáme to, kým jsme s ním byli. Jak jsme se cítili. Jak nás viděl a jak nás definovalo to, co jsme takhle poznali. Necháváme mu nenávratně část sebe a přitom dostáváme zase kousek zpátky. Aby mohl existovat balanc, musí nás to občas rozčilovat, dojímat i unavovat. Musíme být maličko posedlí a zpracovávat to, i když to trvá dlouhé hodiny. I když to zpětně působí šíleně. Protože pak nás z ničeho nic překvapí, jak už nás to tolik nedráždí. I když jsme ty pomněnky jednu dobu viděli úplně všude.