Proč je na světě tolik situationshipů?

Byli jste někdy v situationshipu? Pokud jste byli v posledních letech singl, pravděpodobně ano. Pokud ne, tiše vám gratuluju. Nechci pořád dokola opakovat, že je dnešní randicí scéna komplikovaná (všichni, kdo randí, to moc dobře vědí a ten zbytek to už vzdal). A navíc – pokud je něco, čemu fakt věřím, je to, že když to má být, tak to prostě bude. To okolo je jen trocha tatarky. Jakákoli situace se zkrátka nějak vyřeší. Buď sama – anebo teda drasticky.

Proč bychom měli počítat s tím, že má talking stage i s jinými lidmi?

Co nás vlastně motivuje k tomu dělat to, co děláme? Co nás nutí říct někomu, co cítíme, i když víme, že to nikam nevede? Křičíme to do prázdna, nebo to jen potichu šeptáme? Jak to, že si někdy prostě nemůžeme dát pokoj? Jsme jen zvědaví? Nudíme se? Nebo se bojíme?

Máme strach z lásky? (Avoidant attachment, haló?) Nebo jsme jen zpohodlněli ve svém vlastním komfortu? Možná těch pár hodin, kdy se vám uprostřed noci zasteskne, radši odmávnete rukou. Možná zůstáváte v tom, co znáte – i když víte, že to pro vás třeba není úplně ono.

Někdo někdy někde dokonce řekl, že pokud si máte vybrat mezi tím, koho jste měli první, a tím, kdo přišel později, máte si vybrat toho druhého. Protože kdybyste skutečně milovali toho prvního, nezamilovali byste se do druhého. No… to taky úplně nebude pravda.

Některé věci kontrolovat nemůžeme. Ale rozhodně můžeme ovlivnit, jak se vůči nim zachováme. Zkouškami se projít musí. Těžká období přicházejí a zase mizí. Bude zase líp. Nebo ne?

Umíte flirtovat? Tipy, jak z očí udělat nejlepší nástroj svádění

Buď bude líp. Nebo bude situationship.

Dost blízko na to něco cítit. Ale dost málo, aby se na to dalo spolehnout. Trochu jako Vinted. Nebo Tinder. Nikdy nevíte, co přijde. Trocha dramatu, nejistoty a adrenalinu k tomu. Nemáme toho stresu už všichni dost? Co to vlastně děláme? Nastupujeme o půl třetí ráno do Boltu? A kam že to jedeme?

Spíme spolu, vídáme se po večerech, někdy přes den. Ptáme se, jaký má ten druhý den. Občas uděláme i milé gesto. Ale nejsme ani přátelé, ani doopravdy spolu. Prostě tak nějak žijeme kolem sebe. Pár týdnů si nenapíšeme, pak se vídáme měsíc. Zadní vrátka. Kamarád taky rád. Ale nedefinovaný. Skoro až někdo cizí. Ale jak může být někdo, s kým sdílíte tělo i vtipy, cizí?

Sympatie tam být musí. Chemie taky. Je to jen dobrý sex? Nebo čekáte, až přijde něco – nebo někdo – lepší? Seznamy pro a proti jsou fajn, ale jak můžete někoho posoudit, když jste se k němu vlastně nikdy pořádně nepřiblížili?

Hlavně nezávazně. A to ještě nemluvíme o tom, když je těch situationshipů víc. Tohle není závod. Tohle je peklo pro beznadějné romantiky. Zatímco v minulosti bylo hlavním cílem najít si partnera co nejdřív, teď se skoro předháníme v tom, kdo si ho najde jako poslední. Přitom… s cenami nájmů by si člověk řekl, že je to ekonomičtější žít ve dvou.

Je to teda crush? Občas.

Je to milenec? Ne nutně.

Je to vztah? Těžko říct.

A co z toho může být?