Foto: GettyImages
Už jsme si povídali o tom, proč někdy láska nestačí, proč se musíme navzájem svádět, proč je dobré mít crush a proč jsou někdy situationshipy to největší zlo. Ačkoliv se to všechno nějakým způsobem točí kolem lásky, nikdy jsme si přímo nepovídali o tom, jaké je vlastně štěstí mít někoho rád.
Nedávno jsem začala číst knížku I Want You to Be Happy o jednom pořádně zamotaném situationshipu. Zarazila mě v ní věta, která popisuje něco, co podle mě často přehlížíme: nový člověk nám nedává jen pocit, že je zajímavý on. Najednou máme pocit, že jsme zajímaví i my. Vedle někoho nového máme totiž pocit, že jsme tak trochu noví i sami pro sebe. Jakoby ten člověk odemykal naše nové části.
Je zvláštní, jak rychle se člověk může změnit jen tím, že se na něj někdo začne dívat jinak. Dostáváme nový druh pozornosti a to nám přirozeně dodává pocit, že jsme speciální. Skoro jako bychom získali novou hodnotu.
Proč ale tak často bereme jako samozřejmost, že máme někoho rádi? Vždyť je to docela velká věc. Obzvlášť když dokážeme mít někoho rádi tak dlouho, že ačkoliv se všechno změnilo, stejně na něj nedáme dopustit. Vedle toho údajně existují tři fáze toho, když někoho poznáváme. První, ve které je všechno růžové a jsme člověkem úplně posedlí. Druhá, kdy nám začne vadit, jsme z něj unavení a přesycení, pak třeba vznikají první hádky. A poslední část, kdy se na tom začíná pracovat. Další samozvaný odborník říká, že pokud ta slabost a obsese trvá déle než čtyři měsíce, už to není zalíbení, ale jsou v tom opravdové city.
Tak či onak, je mít rád trochu jako naučit se jíst jídlo, které jsme neměli rádi jako děti? S věkem se mění chuť. Červené víno pro nás najednou není jen hořké, ale cítíme v něm maliny. Někdo se učí jíst olivy, někdo přechází na steaky, které nejsou mrtvé a suché jako podrážky. Naše chuťové buňky dospívají a asi dospíváme i my sami. Učíme se. A hlavně se učíme mít rádi lidi i navzdory jejich chybám.
V momentu, kdy už pro nás ten člověk není nový, kdy ani my nejsme noví pro něj a kdy už ani jeden z nás nepociťuje tu prvotní novost, možná teprve zjišťujeme, co vlastně znamená mít někoho rád. Samozřejmě vedle toho existuje i určitá slabost, kterou jednou chytneme a na rozdíl od nových koníčků se jí už nezbavíme. Ale tyhle soft spoty jsme už řešili.
Můžeme říct, že je to jako dlouhozrající sýr, anebo jako dobře obnošené kožené boty. Až na to, že ty nás často na začátku bolí a způsobují puchýře a tady se nám hned od prvního dne chodí jako po obláčku.
Nemusíme ovšem zavírat oči před věcmi, které se nám nelíbí. Ani bychom neměli. Je v pohodě ventilovat. Ale místo pouhého uvědomění si chyb je někdy dobré uvědomit si i to, jaké štěstí to opravdu je. Slabosti, radosti i smutky. Blbé emoce a kolikrát ještě blbější slzy. I tohle všechno je součástí toho, že nám na někom záleží, nezávisle na našem vztahovém statusu.
Řada lidí nadává na dating apps, na to, že randící scéna je strašná, že jejich partner nevyhazuje odpadky, že jejich crush neodepisuje, že si tentokrát vybrali sukničkáře a že mu zase skočili na špek. To je fér, ale děláme to stejně všechno za jediným účelem, a tím je zase jenom ta hloupá láska. Protože ona je expert na to nutit nás chovat se jako idioti.
A i to patnácté špatné rande, nejapný komentář a vykecávání se ze schůzky nebo červenání se, když se musíme (chceme) přiznat, že se nám někdo líbí, je vlastně jen proto, že toužíme potom mít rádi.
A tahle schopnost je podle mě prostě štěstí. Ne proto, že díky tomu získáváme nějakou pomyslnou hodnotu, kterou nám zájem od někoho nového přinesl. Spíš proto, že nám někdo umožní vidět tu naši hodnotu trochu jinýma očima. Najednou je tu člověk, který se směje našim vtipům, zajímá se o naše historky, chce vědět, jaký jsme měli den, a možná nás má rád i ve chvílích, kdy sami sobě příliš sympatičtí nejsme.
A možná právě proto není největším štěstím to, že nás někdo miluje. Je jím i to, že máme koho milovat.
Chodící moodboard, co neumí nic nedělat. Fotografka a módní enthusiastka, co ocení dobrou kávu a matchu.
