Foto: GettyImages
Každý květen se to opakuje. Najednou víc lidí ví, kdo je v hokejový bráně, než kdo sedí ve vládě. Emoce stříkají víc než pot v lednu ve fitku. A i ti, co během sezóny sotva poznají puk od šišky, najednou koukají, řvou a sdílí gólový momenty. Ach, ten hokej...
Víte, ono v hokeji asi vůbec nejde o sport. Jde o identitu. Je to jedna z mála chvílí, kdy se najednou všichni shodneme – že "my" jsme ti v dresech, a "oni" jsou ti, co je musíme porazit. Hokej funguje jako rychlá dávka kolektivní hrdosti, která chutná nejlíp s brambůrkami, pivem a červenobílým šátkem na hlavě někde v beer garden. (A co o to, že normálně pivo nepiješ a jedinýho hokejistu, kterýho znáš, tak je Pastrňák). Je to zkrátka karneval emocí, kde se i ten největší cynik na chvíli promění v hrdého Čecha s hymnou na rtech (nebo aspoň v srdci).
Třetiny, které trvají dvacet minut, ale pocitově jako celá noc v klubu. Nečekané zvraty, góly v poslední sekundě, slzy v očích, objetí s neznámým člověkem. Hokej má zkrátka všechno, co chceme od dobrý telenovely – lásku (k týmu), drama (prodloužení), záporáky (dřív to byly Rusové, teď to jsou Finové) i hrdiny, které bychom si klidně dali na tričko. Haló, Martin Nečas? A hlavně – nikdo neví, jak to dopadne. A to je sexy. My lidi totiž máme rádi, když je někde napětí a nevíme, jak to dopadne.
Je v tom i něco tělesnýho. Něco syrovýho. Muži (a někdy i ženy) v helmách, zpocení, koncentrovaní, jedou na krev. Kombinace dresu, rychlosti a adrenalinu působí nějak… animálně. Jako kdyby se v nás na chvíli probudil pračlověk, který si říká: "Jo, tohle je válka, ale z bezpečí gauče." Je to trochu agresivní, trochu romantický a hodně kolektivní. A i když nerozumíš přesilovce, cítíš, že se děje něco důležitýho.
A hlavně... V zemi, kde se city často balí do humoru a ironie, je hokej legitimní důvod se rozbrečet, obejmout nebo rozčílit tak, že nevypadáš divně. Emoce jsou najednou povolený. Můžeš řvát. Můžeš slavit. Můžeš věřit. A nikdo tě nebude soudit. Je to jakási kolektivní terapie přes obrazovku – jen místo psychologa máme komentátora. Zdravíme Roberta Zárubu.
Mistrovství světa v hokeji tk není jen o pravidlech. Je o tom, že aspoň na pár večerů se můžeme nechat unést. Být spolu. Řvát na televizi. Zapomenout na svět kolem. A možná i na chvíli věřit, že tenhle led nás fakt spojuje. A i když hokeji nerozumíme… rozumíme té emoci. A to někdy fakt úplně stačí.
Milovník skandinávské kinematografie, americké literatury, italské gastronomie a cestování vlakem po českých luzích a hájích.
