Foto: Vojtěch Veškrna
Vryl se mi pod kůži, doslova. A nebyla jsem první (ani poslední). O kérky od @im_tattoo je nejen v Praze, ale i ve světě velký zájem. Jeho základnou je autorské studio YART Tattoo Space, ale často balí kufry a jezdí tetovat za oceán. Jaké se mu líbí holky? Musí být osobité, ambiciózní, tolerantní… a měly by mít rády tetování, jinak je to jasná red flag. Charismatický, překvapivě citlivý milovník Kendricka Lamara, smažáků a výletů do hor přesně ví, co chce. A jen tak mezi námi – taky kouká na Růžu pre nevestu!
Těžko říct, co přesně je to první, ale většinou je to energie, kterou z člověka cítíš, ještě než vůbec promluví. Někdy je to pohled, výraz ve tváři, někdy způsob, jak se hýbe nebo směje. Spíš mě zaujme autenticita. Když někdo umí být sám sebou a vyzařuje z něj klid a charisma, toho si všimnu hned.
Za mě asi když někdo není sám sebou. Když cítíš, že se člověk snaží hrát roli, jen aby zapůsobil. To je stejně strašně slyšet i vidět a pak je to celý jen divadlo. Když někdo neumí poslouchat, mluví jen o sobě nebo ti neustále skáče do řeči, taky není v pohodě.
Pokud někdo cítí, že to potřebuje mít, proč ne. Osobně toho ale nejsem velkej fanda, přijde mi to zbytečný, jména si přece pamatujeme a je mnoho lepších způsobů, jak vyznat lásku. Smysluplnější mi přijde si dát vytetovat jméno někoho blízkého, kdo už třeba není mezi námi, jako vzpomínku. Ale zpět k tvé otázce, rozhodně no hate na tetování jmen partnerů nebo párová tetování, každá kérka se počítá. (smích)
Ideální den je samozřejmě ten, kdy nemusíš dělat nic jen proto, že musíš, ale můžeš dělat jen to, co chceš. Miluju, když mám všechno vyřízený, odeslaný e-maily, dokončený designy a můžu si dát v klidu někde kafe a nechat svůj mozek myslet na nový věci, nápady, projekty. Vzít psy do lesa a zhluboka se nadechnout.
Nedávno jsem dokoukal třetí sérii dokumentu 100 Foot Wave o surfařský legendě Garretu McNamarovi. I když sám nejsem surfař, inspiroval mě jeho neskutečný mindset – odhodlání, vášeň a absolutní lásku k tomu, co dělá. Sleduješ, jak se roky žene za vlnami, který by většina lidí ani nedokázala z dálky pochopit, a přitom je v tom klid a extremní vnitřní síla. Zaujalo mě, jak jde přes svoje limity, nejen fyzicky, ale hlavně mentálně. Připomnělo mi to, že když něco opravdu miluješ, tak tě to žene dál bez ohledu na rizika, bolest nebo to, co si o tom myslí ostatní. A tohle nastavení je podle mě přenosný do jakýhokoliv oboru – i do života.
Dá se říct, že napůl pracuju v New Yorku. To město miluju a jsem s ním spjatej - rap, graffiti, fashion a celá ta energie, co z toho místa jde, mi je blízká. Je to jako jeden velkej sketchbook, kde máš na každým rohu inspiraci, pohyb, hlas. Cítím se tam jako doma – nejen profesně, ale i lidsky, vibem.
Přesto bych tam asi nikdy nechtěl žít. Je to skvělý místo kam jet na nádech kreativity, ale dlouhodobě by mě to město asi zničilo. Potřeboval bych klony, abych stíhal všechno co potřebuju (což občas cejtim i tady).
Kdybych si měl vybrat, kam se přestěhovat, tak by to možná nebylo žádný velký město. Spíš někde mimo stres, mimo sociální šum. Na místo, kde můžeš jen bejt.
