Foto: GettyImages
Stačí jedna písnička z rádia, záběr z nějakýho staršího filmu nebo jen správně vonicí vzduch. Najednou jste zpátky v době, kdy jste neměli hypotéku, kdy byl víkend skutečně víkend a kdy se tak nějak všechno zdálo jednodušší. Žádnej shon a války všude, kam se podíváte.
Říkáte si, že to tehdy bylo lepší. A cítíte to tak silně, že vám to přijde jako fakt. Není to fakt. Je to váš mozek, a strašně vám kecá.
Málo se to ví, ale nostalgie není jen sentimentální slabost citlivých duší. Jedná se o konkrétní psychologický mechanismus, který vědci zkoumají už desítky let. Mozek totiž při vzpomínání na minulost úplně neukazuje všechno. Funguje trochu jako videokamera, která si ale vybírá, upravuje a přibarvuje.
Nepříjemné věci postupně blednou, zatímco silné emocionální zážitky zůstávají živé a časem se ještě vylepšují. Výsledkem je, že vaše vzpomínky na devadesátky nebo na dětství vypadají jako dobře sestříhaný film, tedy jen samé hity od O-Zone a žádné záběry mlíkovky ze školní jídelny.
Psychologové tomu říkají rosy retrospection, tedy růžové dívání se zpět. A platí to skoro pro každého, bez ohledu na to, jak ta doba doopravdy vypadala.
Vezměme si tu nejoblíbenější zlatou éru střední a starší generace, tedy sladké devadesátky. V kolektivní paměti žijí jako doba bezstarostnosti, skvělé hudby a světa bez sociálních sítí. A v tom posledním bodě je zrnko pravdy. Ale pak jsou tu věci, na které se tak rádi nevzpomíná.
Nezaměstnanost, ekonomická nejistota, všudypřítomná korupce a kriminalita. Zdravotní péče, která nebyla zdaleka tak dostupná jako dnes. Rasismus, homofóbie, fatshaming a spousta jiných věcí, které se tehdy nepojmenovávaly, protože to prostě bylo normální. Telefony, které nefungovaly, když jste je potřebovali. Navigace pomocí papírové mapy, se kterou nikdo neuměl. Dalším důležitým faktorem je, že v 90tkách byla většina lidí o třicet let mladší, což je proměnná, kterou lidé při vzpomínání na zlaté časy systematicky opomíjejí.
Velká část toho, co vám na devadesátkách připadalo skvělá, bylo prostě to, že jim bylo patnáct.
Nostalgie má svoji funkci. Propojuje nás s minulostí, dává nám pocit kontinuity a identity. Výzkumy ukazují, že vzpomínání na hezké chvíle snižuje úzkost a zvyšuje pocit smysluplnosti. Mozek vám tedy doslova servíruje upravené vzpomínky jako psychologickou vzpruhu.
Problém nastává ve chvíli, kdy se z toho stane způsob, jak se dívat na současnost. Kdy každé srovnání dopadne v neprospěch dneška, ne proto, že dnešek je horší, ale proto, že srovnáváte reálný, nedokonalý přítomný okamžik s pečlivě vyretušovanou verzí minulosti. To je soutěž, kterou přítomnost nemůže vyhrát nikdy.
Každá generace má svoji nostalgii a každá generace je přesvědčená, že zrovna ta jejich éra byla ta pravá. Boomers vzpomínají na šedesátá léta. Mileniálové na devadesátky a nulté roky. Generace Z už teď nostalgicky sdílí estetiku z roku 2016. Za dvacet let budou lidé říkat, že pandemie byla vlastně taková klidná doba, kdy bylo všechno pomalejší a autentičtější.
Je to cyklus bez konce a jediné, co se mění, je obsah vzpomínek.
Nostalgie není nepřítel. Občas je fajn si pustit starou písničku, zavzpomínat a na chvíli se vrátit. Ale je dobré vědět, co se při tom děje, že vzpomínáte na verzi minulosti, kterou vám váš mozek hezky upravil, a ne na to, jak to doopravdy bylo.
A příště, až někdo řekne, že devadesátky byly prostě lepší, zeptejte se ho, jestli by se chtěl vzdát chytrého telefonu, moderní medicíny a práva se veřejně přiznat k tomu, kdo je.
Většinou nastane ticho. A pak řeknou: „No, ale ta muzika byla fakt lepší."
A možná, že i jo. To jim nechte.
Milovník skandinávské kinematografie, americké literatury, italské gastronomie a cestování vlakem po českých luzích a hájích.
