Útržky zvuků z tiktokových videí, notifikace na telefonu, šumění větráku, hlasy ze seriálu na Netflixu, podcast ze sluchátek, hudba z repráku, za okny auta, popeláři, občas sanitka… Tak vypadá náš normální „tichý“ večer. Hluk se stal naší všudypřítomnou kulisou a za klid dnes považujeme chvilku, kdy nemusíme řešit zprávy o válkách, bytových krizích a krkolomných deadlinech v práci. To má ke skutečnému léčivému tichu hodně daleko. Přitom absence hluku, vnějšího i toho v hlavě, je pro naši psychiku stejně důležitá jako spánek nebo jídlo. Zvlášť v napjaté době, kdy kolem našeho života neustále krouží zprávy o válkách, bytových krizích a krkolomných deadlinech v práci.
Ticho je důležité pro naši životní pohodu, což v nepohodové době platí dvojnásob. Svědčí o tom i to, že se stalo luxusní komoditou, za kterou si bohatí lidé čím dál raději připlatí, ať už jde o odhlučněná okna nebo dovolené zaměřené na zvukový detox. Potřebujeme ticho, ale na zvuku jsme se stali tak závislými, že když se někdy čirou náhodou ocitneme v situaci bez rušivého šumu, připadáme si jako postava na obraze Výkřik od Edvarda Muncha.
Náš věčně zahlcený mozek ticho skoro už ani nezná a možná se ho vlastně trochu bojí – člověk totiž nikdy neví, co se začne ozývat zevnitř, že? Problém je v tom, že bez ticha jsme v Munchově obrazu vlastně pořád, jen už si to neuvědomujeme. Podobně jako postava na plátně si zděšeně zacpáváme pomyslné uši a chce se nám křičet, abychom přehlušili stovky neustálých zvukových vjemů, které nás bombardují zvenčí. A někdy nemusí být ani moc hlasité. Stačí jedno nevinné pípnutí telefonu. Problém dnešní doby totiž nevězí jen v tom, že je hlučná, ale také v tom, že mnoho z těch zvuků po nás něco chce.
Kolikrát jste v poslední době neodepsali na zprávu, která nebyla urgentní? Nebo se k odpovědi dostali až po několika dnech s omluvou, že jste si ji přečetli až teď, i když moc dobře víte, že vám zapípala v telefonu víc jak před týdnem? Některé zprávy zůstanou nezodpovězené, protože na ně chceme reagovat v klidu a pořádně, akorát se k tomu nikdy nedostaneme. Jiné zůstanou nezodpovězené proto, že v záplavě vjemů, které se na nás z telefonu valí, už prostě nemáme kapacitu. Museli bychom si totiž udělat volno mezi sjížděním TikToku do dvou do rána, posloucháním hlasových zpráv od přiopilé kamarádky a přemýšlením nad tím, proč kolegyně k reelsku vybrala tak trapně sladkou písničku.
Zvuky, zvuky, zvuky… A většina z nich neustále ťuká na naši pozornost a burcuje nás k akci. Odepiš, zavolej, lajkuj, komentuj, chatuj, scrolluj dál… Nemusíme se k ní odhodlat, za což ale většinou zaplatíme hryzajícím svědomím, protože v dnešní době volný čas automaticky znamená dostupnost. Vaše kamarádka ví, že jste hlasovky slyšeli, ale nereagovali na ně. Vaše kolegyně ví, že jste jí hovor nezvedli schválně, protože vás ještě nikdy neviděla bez telefonu v ruce. Mezi přijetím zprávy a odpovědí na ni už neexistují žádné hranice. Pípnutí znamená popud k akci nebo jeho potlačení, ale nikdy ne klid.
Potvrzují to i výzkumy, podle nichž valná většina mladých lidí pociťuje tlak odpovídat na zprávy okamžitě, jinak si připadají provinile. Být online znamená být k dispozici. Neodpovíme-li okamžitě, znamená to, že jsme neslušní? Nebo dokonce špatní přátelé? Telefon vždycky představuje hluk, i když ho máte v tichém režimu. Část vaší mysli vnímá nepřetržitý proud notifikací jako tyranii nevysloveného očekávání, že budete kdykoli k dispozici. Hluboký ponor do nějaké činnosti je nám tak příjemný proto, že naše mysl prožívá soustředění jako ticho a klid. Dokud nepípne telefon…
Básník Wendell Berry napsal, že pravá samota se nachází v divočině, kde člověk není svázaný lidskými povinnostmi a kde lze slyšet vnitřní hlasy. Jenže náš vnitřní hlas je zanedbaný, a když ho někdy náhodou zaslechneme, neříká nutně hezké věci – pokud vůbec nějaké. Čím víc jsme nuceni mluvit, pohybovat rty a nastavovat uši vůči okolnímu světu, tím těžší je slyšet tiché šeptání našeho světa uvnitř.
Prorok v Gibranově stejnojmenné knize říká: „Mluvíte, když přestanete být v míru se svými myšlenkami. Když už déle neumíte prodlévat v samotě svého srdce, žijete na svých rtech a zvuk je vám rozptýlením a zábavou.“ Samota nemusí vypadat jen tak, že jste úplně sami uprostřed pouště. Tiché meditační retreaty, krátkodobé návštěvy klášterů, sólo dovolená – to všechno jsou varianty samoty, kdy se zároveň nemusíte obávat, že vás někdo přepadne v lese nebo vás sní vlk. Pár dní strávených bez mluvení v meditačním centru má na mysl podobný efekt jako restart počítače.
Data se srovnají, procesy se upraví a vrátí do normálu a všechno začne fungovat zase hladce – alespoň do chvíle, než si systém znovu zaneseme. Sólo dovolená má podobný vliv. Ano, ze začátku může být divné nemít s kým sdílet ty nejkrásnější zážitky, ale brzy zjistíte, že to má i své výhody. Když cestujete s někým, většina prožitků jde ze srdce rovnou na rty, protože všechno společně rozebíráte. Sólo cestovatelé si zamilovali pocit, kdy všechno víc vnímají, všechno v sobě víc uchovávají a lépe zpracovávají právě proto, že to nemají s kým rozebrat.
Někteří lidé tvrdí, že v tichu a samotě na meditačním retreatu nebo na sólo dovolené se často cítí blíž těm, na kterých jim záleží, než když s nimi sedí ve stejné místnosti. Po návratu z týdne meditací se ticha nejen přestali bát, ale začali si jej vědomě navozovat, protože si uvědomili, jak strašně moc jim dělá dobře. Skoro všichni bez výjimky, kdo vyrazí na sólo dovolenou, si to chtějí zopakovat. Zjistili totiž, že jen zapomněli, že jsou sami sobě skvělou společností
Zkratka WAIT pochází z anglického Why Am I Talking? neboli Proč vlastně mluvím? Připomíná nám, že mluviti je stříbro, ale mlčeti zlato. Vždy je dobré se zastavit a zeptat se, jestli by nebylo užitečnější mlčet. A pozor, platí to nejen při hovoru nahlas, ale často i při „mluvení“ jen ve své hlavě.
Kdy jste naposledy viděli hvězdné nebe nad hlavou? Slyšeli vodopád nebo cikády? Šli naboso v trávě? Příroda nám otevírá bránu do prostoru, kde můžeme být zároveň okouzleni a očištěni. Není tichá ve smyslu absolutní absence zvuků, ale burácení řeky, šumění mořských vln nebo vítr v poušti na nás zkrátka mají jiný vliv než hučení aut na dálnici či drnčení tramvají.
Když někde v dálce zaštěká pes, má to na nás jiný efekt, než když se stejně náhle rozhouká sanitka. Ve městě se bojíme, že nás ticho ochuzuje, v přírodě ale zjišťujeme, jak moc nás obohacuje. Je překvapivé, jak plně se člověk cítí, když se na chvíli může zbavit všeho šumu.
Akustický ekolog Gordon Hempton řekl, že „ticho není nepřítomnost něčeho, ale přítomnost všeho“. Cílem meditace a kontemplativních disciplín je právě ticho. Ale o ticho jde proto, abychom mohli vnímat něco jiného než sebe sama. A nikde jinde se člověk nevymaní ze sevření svého ega a nenapojí se na okolní svět tak rychle jako v přírodě.
Ano, zpočátku může být ticho děsivé a naše reakce na něj bude všechno, jen ne klid a soustředěný ponor. Vydržte! Mnoho lidí se v něm nejdřív začne chovat jako někdo s hodně vážným ADHD. Jenže to je spíš reakce závisláka, kterému odebrali jeho oblíbenou drogu: hluk. Ticho nás odpojuje od jistot, vede nás za hranice známého a zesiluje náš vnitřní hlas. A my pomalu, ale jistě zjišťujeme, že čím víc tolerujeme ticho, tím lépe odpovídáme životu na jeho výzvy.
