Runner's high: když vás běh přestane bolet a začne snad i bavit

Už jste o tom slyšeli? Běžci o tom mluví jako o něčem mystickém...
Jan Houška 26. května 2026

Foto: GettyImages

Každý, kdo někdy obul tenisky a vyrazil běhat, zná ten moment. Prvních pět pár kolometrů je utrpení. Bolí nohy, bolí plíce, bolí celé tělo a vy se sami sebe ptáte, proč to vlastně děláte. Jak to sakra může někoho bavit?

Jenže pak se někdy kolem čtyřicátý minuty něco změní. Bolest ustoupí, myšlenky se uklidní a vy najednou běžíte, jako by to bylo to nejpřirozenější na světě. Zničehonic chápete i toho Forresta Gumpa.

Tohle je runner's high. A není to jen výmysl nějakých nadšených maratonců.

Co se v těle vlastně děje

Strašně dlouho se věřilo, že runner's high způsobují endorfiny, tedy známé hormony štěstí, které tělo uvolňuje při fyzické námaze. Jenže v posledních letech se zjistilo, že tahle teorie je vlastně úplně nepravdivá. Vypadá to totiž, že skutečnými hrdiny jsou endokanabinoidy. Konkrétně molekula zvaná anandamid, jejíž název pochází ze sanskrtského slova pro blaženost.

Anandamid je přirozená látka, kterou tělo produkuje samo. Váže se na stejné receptory jako THC a způsobuje pocity euforie, klidu a sníženého vnímání bolesti. Tělo si tedy během běhu doslova vyrobí vlastní přírodní verzi lehkého opiátu.

Proč ho nezažívá každý

Runner's high není zaručen a ne každý ho zažije při každém běhu. Záleží na intenzitě a délce pohybu. Výzkumy nám ukazují, že produkce endokanabinoidů se výrazně zvyšuje při středně intenzivní až intenzivní zátěži trvající aspoň třicet minut. Zkrátka nějaký krátký sprint nestačí. A obvykle ani nestačí nějakých lehkých pět kilometrů odpoledne po práci.

Roli hraje hodně genetika, kondice a aktuální psychický stav. Lidé, kteří běhají pravidelně, zažívají runner's high častěji, protože jejich tělo je na produkci endokanabinoidů lépe adaptované.

Proč jsou běžci takoví, jací jsou

Runner's high není jen příjemný vedlejší efekt sportu. Je to přirozený biologický mechanismus, který tělo vyvinulo pravděpodobně jako evoluční výhodu. Naši předci potřebovali běhat na dlouhé vzdálenosti při lovu a schopnost potlačit bolest a únavu během pohybu byla doslova otázkou přežití. Dneska sice už nelovíme mamuty, ale tělo to bere stejně vážně. 

Což nám teda taky vysvětluje, proč většina lidí, co běhá, tak o tom furt mluví. A ještě s takovým zápalem. Takže pokud vás to někdy štve, tak věřte, že to nedělají úplně schválně, ale jejich mozek je na běh doslova navázaný chemickou odměnou. Je to závislost. Jen ta zdravější varianta. Každopádně i tady platí, že všeho má být s mírou.

Jde to jen při běhu? 

Ne. Podobné stavy hlásí cyklisté, plavci, tanečníci nebo lidé cvičící jógu. Klíčem je dostatečně dlouhá a intenzivní aerobní aktivita. Běh je jen nejčastěji zmiňovaný, protože je nejdostupnější a nejjednodušší.

Až teda příště vyběhnete, zkuste vydržet trochu déle. Třeba konečně poznáte, co na tom všichni tak mají. A nebo taky ne, i to je v pohodě.

 
Jan Houška

Jan Houška

@yanhoechka

Milovník skandinávské kinematografie, americké literatury, italské gastronomie a cestování vlakem po českých luzích a hájích.