Foto: GettyImages
Vysvětlení podle Holly Richmond, somatické psychoterapeutky a certifikované sexuální terapeutky z floridského Modern Sex Therapy Institutes, souvisí s fungováním autonomního nervového systému, který nepřetržitě řídí nedobrovolné tělesné funkce, jako je srdeční tep, dýchání nebo trávení. Ten se dělí na sympatickou složku, která tělo mobilizuje k akci a ostražitosti, a parasympatickou složku, jež naopak podporuje odpočinek a regeneraci.
Moderní život je podle terapeutky Alexy Perez z newyorského The Gender&Sexuality Therapy Center plný spouštěčů, které aktivují sympatický systém podobně jako kdysi hrozba dravé šelmy – dnes to ale bývají spíš notifikace v mobilu, dopravní zácpy nebo obecný shon každodenního života, které v těle spouštějí hormony jako kortizol a adrenalin.
Když je člověk s někým, komu důvěřuje a u koho se cítí bezpečně, mozek podle Richmond vyšle signál „jsem v bezpečí a v klidu", který se v těle přemění na pocit únavy a ospalosti. Nejde přitom o to, že by pocit bezpečí sám o sobě vyvolával spánek – spíš platí, že jakmile klesne fyziologické vzrušení, tělo si konečně dovolí zaregistrovat únavu, která tam byla už předtím. Podle Perezové nejde ani tak o přechod z režimu „bojuj, nebo uteč" do „spánkového režimu", jako spíš o přechod od „musím zůstat ve střehu" k „nemusím se teď tolik chránit". Roli hraje i fyzický kontakt – doteky a mazlení zvyšují hladinu oxytocinu a snižují kortizol, což dál podporuje uvolnění.
Ospalost ale není jediná zdravá reakce na pocit bezpečí. Certifikovaná koučka intimity Sarah Tomchesson upozorňuje, že řada lidí reaguje na bezpečí v podstatě opačně – energií a hravostí, nikoliv útlumem. Podle Richmond je tak stejně zdravý vztah, který člověka energizuje, jako ten, který ho zklidňuje, pokud v prvním případě nejde o trvalou úzkost a ve druhém o nudu.
Odborníci zároveň upozorňují, že hluboké uvolnění a citové stažení se mohou navenek podobat. Zejména u lidí, kteří jsou zvyklí odpojovat se od vlastního těla kvůli chronické bolesti, náročné práci nebo traumatu z minulosti, se za zdánlivou ospalostí ve vztahu může skrývat spíš emoční odpojení. Klíčové je podle Richmond všímat si, jestli je člověk v danou chvíli skutečně přítomný – jestli vnímá doteky, teplo nebo blízkost partnera, i když je unavený. Pokud dokáže být přítomný se svou únavou a zároveň zůstat v kontaktu s partnerem, jde nejspíš o skutečné uvolnění, ne o odpojení. Naopak pravidelné „mentální odcestování" během společného času může signalizovat, že se člověk od chvíle spíš odpojuje, než že by se do ní uvolňoval.
Odborníci doporučují párům, které tento vzorec zažívají, plánovat společný čas i mimo večerní hodiny, kdy mají přirozeně víc energie, a pracovat s vlastní energií místo boje proti ní. Perezová zároveň radí nebát se únavě podvolit, pokud to tělo potřebuje – odpočinek totiž může být přesně to, co člověku pomůže být v dalších společných chvílích víc přítomný. Podstatné je podle expertek hlavně to, aby partner věděl, co ospalost znamená a co ne, aby nebyla mylně vnímaná jako nezájem nebo nuda.
