Foto: GettyImages
Průměrný člověk údajně stráví na sociálních sítích přibližně dvě hodiny a dvacet minut denně. Nevím, kdo jsou ti "průměrní lidé", ale já k ním rozhodně nepatřím. Každopádně je to skoro sedmnáct hodin týdně. Přes tisíc hodin ročně. Čas, za který byste se naučili nový jazyk, přečetli padesát knih nebo se stali nadprůměrným hráčem na kytaru. Díky Bohu, že mě obdařil ADHD a zvládám to u toho...
Každopádně vypadává nám z toho, že i tak zkrátka sledujeme cizí lidi, jak jedí, cestují a provozují životní styl, který vypadá líp než ten náš. A pak to zavřeme, otevřeme znovu a scrollujeme dál. Proč to děláme? Protože jsme naprogramovaní a bohužel někdo jiný drží ovladač.
Sociální sítě nejsou návykové náhodou. Jsou tak záměrně vytvořeny, a to s precizností, kterou by jim záviděl kdejaký návrhář automatů do kasína. A to fakt není metafora, protože i Aza Raskin, člověk, který vynalezl infinite scroll, se už v minulosti omluvil veřejně za to, že co to vlastně vytvořil.
Základní mechanismus je jednoduchý, a to variabilní odměna. Váš mozek nikdy přesně neví, co uvidí po dalším swipu, a právě ta nepředvídatelnost ho drží v pohotovosti. Chcete víc, protože co kdyby, že? Je to stejný princip, na kterém fungují výherní automaty. Někdy prázdný feed, někdy fotka, která vás rozesměje, někdy příspěvek, který vás vytočí. Mozek to miluje a chce víc, o hodně víc.
Každý like, komentář nebo nový sledující je malá dávka dopaminu. Hormonu, který mozek uvolňuje při jídle, sexu nebo pohybu. No, a v dnešní době i při tom, když vám někdo lajkne fotku na Instagramu.
Problém je, že dopaminový systém se adaptuje. Časem potřebujete víc podnětů na stejný efekt. To je přesně ten moment, kdy přestanete scrollovat proto, že vás to baví, a začnete scrollovat proto, že vás to přestalo bavit, ale nemůžete přestat. Neurovědci to nazývají "dopaminová smyčka". Marketéři tomu zase říkají engagement. Je to totéž, jen z trochu jinýho pohledu.
Výzkumy jsou v tomhle poměrně konzistentní a ne moc povzbudivé. Několik studií už zjistilo přímou spojitost mezi časem stráveným na sociálních sítích a vyšší mírou deprese a osamělosti. Paradox, že?
Pak je tu srovnávání. Sociální sítě jsou přirozeným prostředím pro social comparison theory, tedy tendenci srovnávat se s ostatními. Jenže na Instagramu se nesrovnáváte s průměrem. Srovnáváte se s tím nejlepším výběrem z životů ostatních, pečlivě filtrovaným a sestříhaným. Výsledek? Pocit, že váš vlastní život je nějak o ničem. Jenže všechno to je jenom fake.
A pak je tu spánek. Modré světlo obrazovky potlačuje melatonin, scrollování před spaním aktivuje mozek místo toho, aby ho uklidňovalo. Průzkumy ukazují, že lidé, kteří používají telefon hodinu před spaním, usínají průměrně o 45 minut déle a spí hůř.
Asi by bylo nefér úplně říct, že sociální sítě jou jenom zlo. Ať se nám to líbí nebo ne, tak je to i místo, kde vznikají komunity lidí, kteří by se jinak nenašli. Místo, kde se šíří informace, které se jinak nedostanou do mainstreamu. Kde si introvert může budovat trochu toho sociálního života bez nutnosti chodit na párty.
Vypnout sociální sítě úplně je krajní řešení, které ale pro většinu lidí nedává smysl. Ale vědomé používání už ano. Konkrétně? Zkuste si vypnout notifikace, nastavit časové limity, mít telefon mimo ložnici. A občas si připomenout, že ten pocit prázdnoty po hodině scrollování není náhoda. Aplikace ho do vás záměrně vložily. Abyste se vrátili. A to rozhodně nemusíte.
Milovník skandinávské kinematografie, americké literatury, italské gastronomie a cestování vlakem po českých luzích a hájích.
