Foto: Marek Jarkovský; styling: Klára Nademlýnská
Jitka Hájková pracuje jako IT ředitelka u Philip Morris, jedné z největších firem v Česku. Ve své funkci je zodpovědná za IT infrastrukturu tohoto koncernu v České republice, na Slovensku a v Maďarsku. Ve světě IT se pohybuje už přes 20 let, a kromě své profese se věnuje take problematice rovnosti mužů a žen v pracovním světě. O oboru, který pro většinu z nás představuje velkou neznámou (a hodně čísel), vypráví s nadšením. Jak svou kariéru odstartovala a čeho si na lidech váží?
Pokud bych věřila na náhody, řekla bych, že mě k IT oboru přivedlo několik náhodných životních výhybek, které spolu vlastně ani zdánlivě nesouvisely. Ta první, spíš taková předzvěst, mě potkala už při nástupu na gymnázium, kde jsem se kdysi 1. září dozvěděla, že kvůli velkému zájmu o humanitní větev studia náhodně vybrali několik jedinců a zařadili je do třídy zaměřené na programování. Další taková výhybka přišla na VŠE, kdy jsem v posledním ročníku našla na chodbě na nástěnce inzerát s nabídkou na pozici procesního reengineeringu, který jsem už dva roky studovala. Společnost se zaměřovala na telekomunikace a specificky na technické procesy. Odtud už to byl jen krůček k telekomunikačnímu operátorovi. Po návratu z mateřské dovolené a reorganizaci jsem tam nastoupila do oddělení IT. A tehdy začala má dlouhá, dnes už více než patnáctiletá cesta v IT odděleních v různých sektorech. V létě to budou už čtyři roky, kdy si mě našel Philip Morris. Tato společnost dnes prochází zásadní změnou – její vizí je budoucnost bez cigaretového kouře. U takové proměny, která může ovlivnit desítky milionů životů na celém světě, mě opravdu baví být.
Ano i ne. Upřímně jsem přesvědčená, že má cesta vždy kopírovala moje schopnosti a připravenost a vše se odehrálo ve správný čas. Vůbec nejsem přesvědčená, že bych na takové pozici, na které jsem dnes, chtěla či mohla být dříve. Stalo se to přesně v okamžik, kdy jsem do takové pozice dospěla především po lidské stránce, kdy jsem věděla, že mám co přinést a co předat. Na druhou stranu musím přiznat, že jsem si za svoji kariérní cestu vyslechla nespočet názorů a připomínek, jaká by žena v IT, případně žena manažerka měla nebo neměla být. Teď už se tomu můžu jen smát, ale občas to nebylo jednoduché… I proto se snažím zapojovat do aktivit, týkajících se rovných příležitostí žen a mužů. Naštěstí se atmosféra i přístup ve firmách poslední dobou hodně mění a žen, nejen manažerek, ale také konkrétně v IT výrazně přibývá. To vnímám jako skvělou zprávu!
Můj den obvykle začíná mezi 6-7 hodinou, většinou probuzením těsně před zazvoněním budíku. Ráno nikdy nevynechám kávu, protože tu vůni prostě potřebuji, stejně jako obejmutí. Kdysi jsem si přečetla, že člověk potřebuje 4 obejmutí denně k přežití, 8 k žití a 12, aby byl šťastný. Tak pro jistotu začínám hned ráno, abychom to do večera stihli.
Moje kariérní cesta se vyvíjela přirozeně, měla jsem štěstí, že jsem vždy potkala ty správné lidi, od kterých jsem se měla co naučit nebo mě posunuli správným směrem. Občas to připomínalo počítačovou hru: Zvládni další level a otevřou se ti nové dveře. Určitě jsem cestou udělala i mnoho chyb nebo rozhodnutí, která bych dnes řešila jinak, ale věřím, že jsem v danou chvíli dělala to nejlepší, co jsem mohla. Každá taková situace mě něco naučila a měla na mé kariérní cestě svůj význam.
Na péči o duši a doplnění energie mám víc metod, které volím podle situace. Když jsem unavená psychicky, ale tělo má přemíru energie, volím sport… Ten mě provází celý život. Nedávno jsem zjistila, že boty na běhání, plavky, tenisová raketa a brusle se staly už permanentní součástí výbavy mého auta. Dalším způsobem k dobití baterek jsou chvíle s mými nejbližšími, kterých si rok od roku vážím čím dál víc. Hlavně s mými dcerami, se kterými, byť už jsou na prahu dospělosti, si dokážeme udělat čas jen pro sebe a společně si to užít. V posledních letech jsem si také oblíbila chvíle samoty. Je úplně jedno, jestli se přitom vydám na procházku, sedím s kocourem na klíně nebo koukám do ohně v krbu, ale jsou to momenty, kdy potřebuji poslouchat jen své myšlenky, třídit si je, zahazovat nepotřebné a těšit se z těch, co do sebe zapadají.
Já patřím mezi ty čtenáře, kteří potřebují knížku „vdechnout“ v podstatě na jedno čtení. Proto musím číst jen nárazově a v momentech, kdy vím, že na to mám dostatek času. Mám proto připravené knížky na různých místech, abych, jakmile takový čas přijde, se mohla do knihy okamžitě ponořit. I proto si z poslední doby nejvíce pamatuji knihu Bílá Voda od Kateřiny Tučkové. Ta mě dostala nejen obrovsky silným příběhem, ale naprosto mě vykolejila tím, že jsem ji nedokázala číst způsobem, jakým jsem zvyklá. Musela jsem knize věnovat náležitý čas, soustředit se na každý detail, přemýšlet o něm, knihu pravidelně odkládat a vracet se k ní, až když jsem vše dostatečně zpracovala.
Já jsem obsah své kabelky hodně zredukovala, takže v ní mívám jen doklady a mobil. Teď v ní ale nacházím i nevyhozené lístky do kina na film Trojúhelník smutku. Viděla jsem ho už před pár dny, ale pořád se nad některými scénami musím smát a nad některými hodně přemýšlet. Byla to jednoznačně zajímavá zpráva o hodnotových žebříčcích 21. století.
Jsem poměrně otevřený člověk, takže bych se dost divila, kdyby o mých koníčcích lidé, které to zajímá, nevěděli. Možná tedy zmíním něco, co sice nevím, zda je koníček, ale rozhodně je to vášeň, a to vášeň sdílená s mými dcerami. Jakmile sedneme do auta, mladší dcera se přepne do role DJ, pouští písničky a zpíváme. Nemůžu říct, že čistě, ale rozhodně nahlas a dlouho. Repertoár máme široký od Špinavých zad, přes Maluj zase obrázky až po Lovejoy. Teď máme aktuálně na playlistu vánoční písně a já jsem opravdu moc ráda, že je zima a jezdíme se zavřenými okénky.
Snažím se na člověka dívat jako na celek, jako na soubor hodnot a vlastností, takže je těžké vybírat jednotlivě, ale pokud mám zmínit jednu, které si opravdu vážím, je to pokora. Fascinují mě příběhy lidí, kteří mají za sebou velké výkony, převratné vynálezy nebo prosperující společnosti, přesto v nich zůstal respektující přístup k okolí. Co naopak nemám ráda, je sobectví. Trend posledních let postavil do středu všeho kult sebelásky. Je to krásná myšlenka, kterou můžu podepsat. Jenže často je problémem způsob „vykonávání“. Hranice mezi sebeláskou a čistým sobectvím je velmi tenká, a pokud moje chování má přímý negativní dopad na okolí, nemá to už se zdravou sebeláskou nic společného.
Nedávno jsem podobnou otázku položila jedné z nejvyšších manažerek Philip Morris. Podívala se na mě naprosto s přehledem a odpověděla, že když to jen trochu jde, nenutí se. Že takové momenty v životě jsou – a na druhou stranu jsou vykompenzovány dny, kdy vše běží jako po másle. A je to naprostá pravda. V takových chvílích se snažím soustředit jen na to nejnutnější, protože vím, že třeba hned zítra se probudím ve zcela jiném rozpoložení.
Obecně bych asi dala radu, že nejdůležitější je rozhodovat se srdcem. Důležité je, aby práce člověka bavila, pak do ní dává energii, která je nenahraditelná a jednoznačně se vrací. A pochopitelně jako IT ředitelka musím dodat, pokud alespoň trochu přemýšlíte o IT, nebojte se a zkuste to…
IT je obor velmi široký, rozhodně není nudný a je opravdu pro každého: digitální dovednosti budou do deseti let součástí naprosté většiny oborů, a kdo je bude mít, vyhraje. Dnes již existuje velká řada programů, rekvalifikačních kurzů či školení nejen pro muže, ale i pro ženy, kterým otevírá tento svět a přináší nové možnosti.
Po pracovní stránce bych chtěla být u toho, až se naplní naše strategie budoucnosti bez cigaretového kouře v České republice. To je cíl společnosti Philip Morris, který je hnacím motorem společnosti a přináší motivaci nám zaměstnancům.
V soukromém životě se s přibývajícími roky snažím své sny raději plnit průběžně, aby mi pak na konci života nezbyl dlouhý seznam a oči pro pláč. Ale jeden – větší sen mám – procestovat kus světa v obytné dodávce. Moc se těším, až si ho jednou splním.
