Šéfredaktorka Adéla Mazánková o listopadovém čísle Cosmopolitanu

Křehkost je podle definice materiálová vlastnost, která souvisí s deformační reakcí na přetížení. Zranitelnost je zase v IT odvětví definována jako programátorská chyba, způsobující bezpečnostní problém. Pro počítač. Co to pro nás znamená? Nic. Občas mi proto nejde na mysl, proč si tak neradi přiznáváme, že jsme křehcí a zranitelní. Jako by to bylo něco špatného. Vždyť je to přece ta největší připomínka naší lidskosti!  

10. 10. ráno, v Mezinárodní den duševního zdraví, a zajisté ne náhodně, mi v jednom z random playlistů od Spotify začala z repráku hrát píseň Anthem z roku 1992. Nejžhavější hlas na světě (čti: Leonard Cohen) v ní zpívá: „Ve všem je trhlina, tou dovnitř světlo prolíná.“ Při čtení všech rozhovorů z našeho listopadového mind wellness čísla jsem si na tento útržek hodněkrát vzpomněla. Jestli je z nich něco nad slunce jasné (stejně jako, že Leonard Cohen bude navždy nejvíc sexy hlas na světě), pak to, že se popularita křehkosti i zranitelnosti mění a pohled na ně posouvá. Že my všichni si začínáme uvědomovat, že jakmile si dovolíme být křehcí a zranitelní, ukazujeme světu, že se nebojíme být sami sebou, a sami sobě připomínáme, že jsme (také jenom) lidé. Zašmodrchaní, rozbitelní, nedokonalí. Zkrátka lidé. A ve všem, co je seskládáno z tolika dílčích kousků, musí být zákonitě trhlina.  

„There is a crack in everything. That’s how the light gets in.“  

Proto se nebojte být křehcí a zranitelní, kdykoli zase budete potřebovat najít svou vlastní sílu a auru. Abyste ji mohli hrdě nosit, musí mít skrze co zářit.