Šéfredaktorka Adéla Mazánková o dubnovém čísle Cosmopolitanu

Možná je to ale i zrcadlem toho, jaké vztahy si dovolujeme v reálném životě. Umíme se pustit do opravdové kritiky a nechat se „svléknout až na dřeň“ před někým, kdo nás opravdu zná? Vychovat si vlastní mysl k nadějnému optimismu není samozřejmost. Chce to sebekázeň i píli. A s komunikací je to podobné. Je dobré mít kolem sebe někoho, kdo nám dokáže odporovat, nastavovat zrcadlo, a přitom víme, že stojí na naší straně. Kritika, který nás neposiluje jen v tom, co už si myslíme, ale pomáhá nám růst.

Technologie samy o sobě nic neřeší. Jen zesilují to, co už v nás je. Naše schopnosti, slabosti, předsudky i naděje. A podobně jako ve vztazích i tady záleží na tom, jaký typ připoutání si nastavíme. Někdo bere AI čistě jako nástroj. Jiný v ní vidí rozšíření lidských možností. Další si drží odstup. Každý z těch to přístupů je vlastně jen jinou verzí vztahu. Stejně jako v partnerství.

Podobně jako asi půlka planety jsem i já propadla novému počinu Ryana Murphyho, Love Story o Carolyn Bessette a mladém Kennedym. Jedna scéna z jejich proslulé hádky v parku mi připomněla, jak intimní může být nesouhlas. Jak silný vztah musíte mít, aby vám někdo dokázal odporovat, a přesto jste byli na stejné straně.

Možná je právě v tomhle skrytá definice naděje. Otázka vztahu k AI je vlastně docela osobní. I tam si vybíráme, jaký vztah chceme mít. Jestli potřebujeme jen souhlas. Nebo i trochu nepohodlné pravdy. Opravdová pravda a láska ale nakonec vždy umírá poslední. Tak si jí i do augmentované reality přisypte co nejvíce.