Michaela Fenkl: Japonsko se vám může zdát jako jiná planeta

Věděla jsem, že vyrazit sama je jediný způsob, jak si to užít na 120 %. Nemám kolem sebe nikoho, kdo by byl tak obsesivně zamilovaný do Japonska jako já. Nechtěla jsem si to nikým zkazit, nechtěla jsem dělat kompromisy v tom, co je na programu.  

Představa, že odjedu sama, ale byla overwhelming AF. Jak to udělám? Vždyť nic nevím. Budu na všechno sama, na všechen stres, plánování, trable, situace. Není to p*del. A tak jsem si před Japonskem zkusila jet poprvé sama na dovolenou na Sicílii. Zažila jsem největší dobrodružství a potkala lidi, kteří budou mými přáteli už do konce života. Ale o tom jindy…

Po Sicílii jsem věděla, že už chci vždycky cestovat jedině sama. Otevřelo mi to oči i hlavu, byla jsem přítomná jako nikdy, zažila jsem to, co jsem viděla ve filmech. A to vše jen díky konfrontaci vlastních hranic a komfortních zón. Stala se z toho dopaminová závislost.  

Přišel konec léta a já si říkala, že musím bouchnout letenky do Japonska, že tenhle sen už nemůžu dál odkládat. No, tak jsem je bouchla. A to bylo všechno. Jsem povahou freerunner, dopředu plánovat neumím, nevím, jestli budu za měsíc stále žít. Nechala jsem to plout.

Co by udělal Naruto  

Panikařit jsem začala týden před odletem. Vždyť jedu na měsíc na druhou stranu světa a nemám absolutně žádný plán ani booknuté ubytování! Strávila jsem dvanáct hodin denně u počítače několik dní v kuse ve stresu. Booking hlásil, že 98 % ubytování je pryč, a to, co zbylo, bylo extrémně drahé. Jestli mám dát 1500 eur za týden v Tokiu, co tam budu dělat celý měsíc?!

Zřejmě jsem jela do totálně hot turistické sezóny. V největším zoufalství jsem najednou nevěděla, jestli to dám. Jestli odletím. Pak jsem si vzpomněla na Naruta, že by se taky nikdy nevzdal, a pokrčovala jsem v cestě svého mistra a hledala dál. Kamarád mi doporučil stáhnout si aplikaci Couchsurfing, kde si najdete hostitele a spíte u něj zadarmo. Na oplátku můžete nabídnout i vy ubytování cestovatelům ve vašem městě. A to byl tzv. golden ticket to the adventure of my life!

Na svého prvního hostitele jsem měla obrovské štěstí. Žil v nejvíc top residenční oblasti Tokia, jednu zastávku od Šibuji. Měla jsem vlastní pokoj a mohla zůstat, jak dlouho jsem chtěla, což není úplně obvyklé. Utvořila jsem si tak další přátelství na celý život a zažila ta nejautentičtější místa, restaurace i všechno ostatní. Přesně, v co jsem doufala.  

Typicky turistická místa a atrakce obecně nesnáším, není na nich už nic lokálního ani autentického. A je rozdíl mezi tím, když jste turista, a když respektující návštěvník.  

Za ten měsíc jsem si užila Tokio, Kjóta, Ósaku a další výlety kolem oblasti Kansaj.

Jinak a lépe  

Co mě asi nejvíc překvapilo, bylo to, jak jsem se cítila absolutně bezpečně. Chodila jsem v noci sama po ulici a ani jednou jsem neměla ten plíživý pocit, že bych se měla ohlížet a bát, jestli mě někdo nepřepadne. Pro ženu je takový pocit vzácný.  

Po pár dnech jsem také pochopila, jak všechno funguje. Japonsko se vám může zdát jako jiná planeta. Říkala jsem si: „Možná nejsi připravená na Tokio, ale Tokio je připravené na tebe.“ Mapy Googlu vám dokonce říkají i do jakého čísla vagonu v metru nastoupit, abyste měli jednodušší výstup nebo přestup. Připadalo mi to jednodušší než v Londýně.

Někdy slyším lidi říkat, že jsou Japonci bručouni. Není to pravda. Jen se občas stydí, pokud nemluví anglicky. Když se s nimi snažíte polopaticky komunikovat s pár naučenými japonskými slovíčky, rozzáří se jak sluníčka. Nezažila jsem tam nic než laskavost. Všichni se mi pokaždé snažili pomoct. Jako vždy platí: Jak vy k my, tak my k vy.

A nakonec mě ještě překvapilo, když mi na třetím rande jeden Japonec řekl, že mě miluje. (směje se)  

Věřím, že se všechno děje z nějakého důvodu. A že jaké si to uděláte, takové to máte. Kdybych víc plánovala, nezažiju tak spontánní dobrodružství. A že ho bylo! Je dobré si na to přijít sám a najít cestu, která vám osobně nejvíc vyhovuje. Pro mě je to určitě skrz empatii, spontánnost a otevřenost, jakou ale často můžete zažít jen, když jste sami.  

Ničeho nelituji. Nikdy jsem se asi necítila tak naživu jako tam.

Která místa nevynechat  

Doporučuju navštívit Mori Art Museum, což je nádherná galerie v horním patře mrakodrapu. Byla tam zrovna dechberoucí výstava francouzské umělkyně Louis Bourgeois, která mě inspirovala na mé vlastní umělecké cestě.  

Dále Tofu Sorano na pomezí čtvrtí Šibuja a Ebisu. Celkově jsem milovala, že jsou v Tokiu restaurace zaměřené klidně jen na jednu hlavní surovinu. V tomto případě šlo o skvělou restauraci s tofu. Lokální, bez turistů, mix tradice a fusion, fancy, ale přitom cenově dostupná.  

Moje první party v Tokiu byla s mým hostitelem, který mě vzal do poslední zachovalé uličky v Šibuje, kde nejsou hypermoderní podniky a stavby, ale staré klasické japonské izakaji s babičkami za barem, které vám nalijí to nejlepší saké a k tomu dají svoje domácí snacky. Uvnitř můžete kouřit a zpívat s nimi old-school karaoke. Ale pozor na sílu saké! Ulička je tajná, takže tady máte polohu: 35°39'37.0"N 139°42’05.9”E.

Když jsem byla na cestě do muzea TeamLab, cestou jsem se náhodou dostala k vodě, kde byl naprosto odzbrojující západ slunce. Vůbec jsem nečekala, že na mě v téhle oblasti bude čekat takový skrytý poklad. Cíčko, limča, sluníčko – slza ukápla maličko. (35°39’10.6”N 139°47'33.8"E)

A kousek od místa, kde jsem bydlela, leží naprosto boží knihkupectví. Jmenuje se Tsutaya Books Daikanyama a je rozprostřené do několika budov. Strávila jsem tam několik hodin. O víkendu jsou venku okolo trhy s lokálními vydavateli, food trucky apod. Kouzelné a hodně populární místo.

Napadá mě ještě jeden skrytý poklad: Jazz in Rokundenashi, tentokrát v Kjótu. Je to maličký jazzový bar, který znají jen místní. Japonskou whiskey mi naléval přímo majitel ­– totálně cool děda – a za poslechu top desek jsme si tam s kámoškou zahrály šachy. Kouření povoleno.

Další místo, kde jsem si vytvořila kamarády na celý život, je Rainmaker Kyoto. Japonská designérská značka, kde mají jak extrémně cool a kvalitní věci, tak i super personál. Na mém Instagramu jste mohli zaregistrovat reel, které jsem tam s kluky při druhé návštěvě natočila. Jestli si chcete odvézt designérský kousek made in Japan, určitě doporučuju!

A nakonec doporučuju i místo, kde jsem v Japonsku měla to nejlepší jídlo: Torisoba Zagin v Ósace. Ukázal mi to jeden kluk, kterého jsem potkala přes Couchsurfing. Nespala jsem u něj, ale našla jsem tam workshop kaligrafie, který pořádal, a na který jsem se přihlásila. Sešli jsme se ještě pár dní předtím a já ho poprosila, aby mě vzal do své oblíbené restaurace. Love, love, love za směšných 150 Kč.

Sečteno a podtrženo  

Do Japonska by se podle mě měl podívat každý, kdo sdílí podobnou lásku k této zemi jako já. Jinou destinaci bych doporučila vybrat těm, pro které je těžké respektovat cizí kulturu a její zavedená pravidla.  

V Japonsku věci fungují jinak a je důležité se o tom informovat dopředu. Např. nekouřit na veřejných místech, netelefonovat a nebýt hlasitý v dopravních prostředcích, nenechávat nikde odpadky, zkrátka být ohleduplný vůči ostatním. Jsou na to (oprávněně) hákliví a to nejmenší, co můžete jako návštěvník udělat, je přečíst si o tom a respektovat to.