Albert Černý o skupině, tradicích před koncertem i o jeho guilty pleasure?

Máte 10 let výročí, to je úctyhodné! Vypadalo to někdy, že se rozpadnete? Popřípadě jak řešíte neshody? (Zachrání to třeba pár piv?)  

Hahaha, pár piv asi ne. Spíš si o všem promluvit a zahrát si společně – dělání hudby ať už ve studiu nebo živě je lék na neshody. Jednu krizi jsme měli s Jeronýmem na turné v Anglii, kdy s námi zpíval dětský sbor. Ale překonali jsme ji dobře. Období po covidu pro mě osobně nebylo lehké, protože jsem úplně zapomněl na to, jak mě bavily koncerty a začal jsem o sobě víc pochybovat.  

Věděl jste vždy, že chcete být součástí kapely? Nebo jste někdy přemýšlel o sólové dráze? (Třeba po rozpadu Charlie Straight?)

Po rozpadu Charlie Straight jsem věděl, že chci být dominantnějším lídrem kapely, ale nechtěl jsem fungovat jako sólista. Feedback lidí kolem mě vždycky posune dál, než kdybych si všechno dělal sám.  

Máte nějaké tradice před koncertem? Třeba boxerky pro štěstí? Nebo něco, co se vám bude hodit na blížící se tour? 

Na Jeronýma můžu prozradit, že si před koncertem často čistí zuby, a já se někdy přidám. Většinou se někde o samotě rozezpívám a tím se uklidním a začnu se soustředit na výkon. Před vyběhnutím na pódium se s klukama chytneme kolem ramen a uděláme společně „óm“ jako v mniši někde v Tibetu. Je dobré se naladit na společný tón.

Jak poznáte, že to, co jste složili, je to ono? 

Jednoduše: že si novou písničku zpívám ten den pořád dokola a pořád mě baví, třeba třicetkrát dokola.

Co byste řekl, že je váš nejvíce unreal moment, který jste s kapelou zažil? Bylo to nahrávání se saxofonistou Johnem Waughem? (The 1975)  

Asi ne, finále Eurovize, které sleduje cca 200 milionů lidí živě, bylo ještě silnější...

Jaké to bylo vystupovat na Eurovizi? Dá se to přirovnat k nějakým jiným koncertům? Například předskakovat The Kooks, Mikovi nebo Thirty Seconds to Mars? Nebo je ta energie někde úplně jinde?  

Byl to svým způsobem takový mezinárodní tábor. Atmosféra v backstagi byla skvělá, prostě party, kde se tančí a navzájem si fandíte! Předskakování na halových koncertech je o něco větší výzva, protože musíte zaujmout cizí fanoušky, kteří vás pravděpodobně do té doby neslyšeli.  

Je láska největší inspirace? Kde jinde hledáte inspiraci?

V sobě. V první řadě musí skladba, kterou píšu nebo píšeme, dávat smysl mě, abych ji věřil. Když se povede nějaký hit, zpravidla ho budete zpívat několik dalších let, takže napsat něco, co vám nesedí, se může vymstít... Můžete tomu říkat láska, nebo život. Mě nejvíc zajímají písničky, kde zpěvákovi nebo zpěvačce věřím každé slovo. Ani mi nevadí, že přesně nevím, o čem to je. Text může být abstraktnější. Třeba Bon Iver si zpívá víc pro sebe, jeho texty jsou hodně zvláštní, ale líbí se mi právě to, že nás nechává nahlídnout do svého nitra. To bych chtěl umět.

Když jsme u té lásky. Jaký je váš recept na lásku? 

Upřímnost a spolehnutí.  

Máte nějaká guilty pleasure?  

Kyselé medvídky, nebo sladké jídlo celkově, ale už mě to trochu pustilo...  

Čím byste byl, kdybyste se nedal na dráhu muzikanta? 

Asi cestovním průvodcem, nebo bych dělal nějakou práci, kde bych využíval cizí jazyky a učil se další. Kolik jazyků umíš, tolikrát si člověkem.  

Jak se připravujete na klubové turné Lake Malawi k desetiletému výročí kapely? V čem se to pro vás liší od akustických koncertů na chatách v Krkonoších?  

Zkoušíme a vymýšlíme, jak fanoušky můžeme překvapit. Třeba nějakým nečekaným coverem. Máme skvělou kapelu, ve které hraje kytarista Sofiana Medjmedje David Kandler, klávesista Jan Uvira, který hraje s Vojtou Dykem a se 7krát3. Na bicí nám hraje Pavel Plašil a společně s Jeronýmem Šubrtem na basu to šlape skvěle. Na každé zkoušce vidím, jak jejich muzikálnost obohacuje naše písničky. Na živo s touhle kapelou získávají skladby úplně jiný rozměr. Můžeme si dovolit improvizovat a každý koncert je díky tomu jiný a výjimečný.  

Na závěr bych se chtěla zeptat, co byste vzkázal svému mladšímu já?  

Dělej co, tě baví a neřeš tolik, co si o tobě, kdo myslí. Choď víc ven a dělej sporty, co tě baví. Neměř úspěch očima zvenčí, ale ptej se: „Kdybych teď mohl úplně cokoliv, co by mi udělalo radost?“ That‘s it.