Young&Wanted: Dominika Hašková o zpátečnictví, životě v zahraničí i ženství

Cítíš se víc jako Američanka nebo Češka?

V Čechách žiji celkově asi deset let. Vyrůstala jsem ovšem v Americe a Kanadě. Moji rodiče, jakožto Češi, ale dávali důraz na to, abych mluvila a uměla česky. Šest let jsem byla také v Anglii, takže vlastně ani nevím. Asi se cítím víc evropsky než jako Američanka. Řeším spíš mentalitu jednotlivých zemí, než to, jak dlouho jsem, kde žila. Takže Dominika Hašková je tedy Evropanka? No, ve třinácti jsem tvrdila, že jsem Američanka. Teď zase říkám, že jsem Američanka, která je ale hodně poevropštělá, protože se tu cítím víc jako doma. V Anglii jsem se zase bavila spíše s ostatními lidmi z Evropy než přímo s Brity. Občas mám pocit, že nezapadám, ale to nevím, čím je… Jak jsem zmínila, ta evropská a americká mentalita je zkrátka jiná a ve mně se to asi bije…

A bylo to pro tebe těžké? Ten přesun v mladém věku z Ameriky do Česka? Setkala ses s nějakým odporem ze strany vrstevníků třeba?

Praha jako taková je hodně mezinárodní a já navštěvovala školu, kam chodili převážně mezinárodní děcka, takže jsem se tam cítila dobře a měla jsem štěstí, že mě přijímali úplně v pohodě. Navíc jsem z Ameriky občas jezdila na letní prázdniny do Čech. Věděla jsem tedy, jak to tu chodí. Stálou šikanu jsem nikdy nezažila, ale je pravda, že se mi stávalo takové to: „Proč mluvíš anglicky, když jsi Češka?“ Což mě ale vůbec neuráží ani neuráželo, stačí lidem vysvětlit, že jsem sice Češka, ale dlouho v Čechách nežiji.

Je něco, co tě právě na americké mentalitě baví, co bys chtěla v Česku, a naopak?

Přijde mi, že v Americe tě více chválí. Třeba i v maličkostech. Řeknou ti, že ti to sluší a vypadáš dobře, a to i cizí lidi na ulici, prostě jen tak. Občas se o to snažím i tady, ale někdy mi přijde, že některým lidem připadám jak blázen. Vím, že si někdy lidi neříkají úplnou pravdu, ale i když jde možná o fake, tak to zkrátka potěší… Třeba jsem jenom naivní a chci víc komplimentů v životě (smích).

Vrátíme se k tvému pobytu v Anglii. Ty jsi tam šest let studovala zpěv a kompozici… Byl to pro tebe důležitý milník v životě?

Pro mě bylo důležitý hlavně odejít od rodičů. Vyrůstala jsem s tím, že se určitě někdy vrátím do USA. Už od mala jsem v hlavě měla to, že když je ti osmnáct, tak prostě musíš odejít od rodičů a začít být nezávislá, což bylo i to, co jsem chtěla. Nakonec jsem se ale rozhodla pro Anglii, protože byla blíž a v danou situaci šlo o nejlepší možnost. No a najednou jsem tu svobodu opravdu dostala… V Anglii jsem měla pocit, že prostě přišel úplně nový začátek.

A hlavně jsi se asi zbavila i takové té nálepky „Hele, to je Dominika Hašková, dcera toho hokejisty“ ne?

Jo, Praha je prostě malá a lidi to tady zkrátka ví. V Anglii jsem byla sama za sebe… Když jsem přišla poprvé do školy, tak nás tam bylo asi padesát hudebníků – zpěvaček a zpěváků, a nikoho nezajímalo, kdo jsi nebo odkud jsi. Šlo jen o to, abychom ukázali, co v nás je… Navíc jsem se tam našla i v sobě a zjistila, co vlastně chci dělat. V Česku se na mě tlačilo v tom, co bych měla nahrávat za hudbu, jak by měla znít, a to jsem prostě nechtěla. Jednoduše jsem začala žít a tvořit tak, jak jsem sama chtěla a cítila, ne jak mi říkalo okolí…

A bez Anglie by hlavně nebylo We Are Domi…

Jo, v Anglii jsem potkala kluky, takže bez ní by nebyli We Are Domi. Jako kapela děláte něco, co by se dalo nazvat jako skandinávský pop. Po škole jste se ale rozhodli prorazit v Česku. Nenapadlo vás někdy zkusit štěstí právě třeba v Norsku, odkud kluci pocházejí? Jo, přemýšlím o tom pořád… Přijde mi totiž, že Česko není stále ještě připravené mít anglicky zpívající kapely na takové úrovni, kde jsou třeba Chinaski, Jelen nebo Mirai. To je za mě prostě škoda. Každopádně už je tu vidět pokrok.

Asi proto musíme jako stát ještě dorůst, přeci jenom rádia poslouchá především starší generace…

Je to tak, lidi mé generace už poslouchají jen svoje playlisty na Spotify nebo Apple Music. Ale vy jste i přesto jeli na Eurovizi… Jo, to je ale zásluha hlavně týmu Eurovize, který k ní přistupuje tak, jak přistupuje, a to i přesto, že se Česko na Eurovizi furt moc bohužel netváří…

Proč myslíš, že to tak je?

Protože Eurovizi má většina lidí pořád zafixovanou jako něco, co je prostě totální bizár. Samozřejmě je to show, takže je občas extravagantní, ale hlavni procento zúčastněných jsou super muzikanti. V Eurovizi se také hodně oslavuje LGBTQ komunita, na což tady taky pořád moc neslyšíme. Možná je to lidem nepříjemné. Jsme tu pořád trošku pozadu, už jenom co se týká stejnopohlavního manželství, že jo…

Ty jsi trošku naťukla nějaké to zpátečnictví… Jak vnímáš pozici mladých hudebnic u nás?

Myslím, že máme fakt super mladou scénu. Jakože fakt super. Generace Z je u nás mnohem víc otevřená, nebojí se být víc extravagantní, zkoušet něco nového a neotřelého, co vybočuje ze zajetých kolejí. Jsou drzí a zkrátka se nebojí. To cením.

A máš nějaké jméno, které bys vypíchla?

Mně se hodně líbí Annabelle nebo Pam Rabbit. Jsou tu také dobří mladí producenti, třeba Filip Vlček. Baví mě třeba i Tea Sofia a její R&B nebo Terra, která zase dělá hyperpop. Všichni tihle lidi jsou svoji a dělají hudbu po svém, což je zkrátka super. Mám totiž občas pocit, že někteří umělci tvoří hudbu, která sice dělá čísla, ale nerozvíjí tím hudbu ani zvuk a celkově neposouvají českou hudební scénu… Takže doufám, že mladí vezmou svojí sílu a posunou hranice.

Já bych se chtěl ještě trochu vrátit k tomu zpátečnictví. Setkala ses ty jako žena někdy s nějakým disrespektem právě kvůli tomu, že jsi žena?

Stoprocentně. Už jenom třeba minimálně na sociálních sítích. Každopádně, když to vezmu z pohledu, že jsem chodila do školy jak v USA, v Anglii, tak i v Česku a porovnám to, tak v Česku se třeba vůbec nemluvilo o tématech jako LGBTQ komunita, mental health, jak se chovat k ženám atd. Celkově o tom, jak se k sobě navzájem chovat. Nic z toho se tady prostě neřešilo tehdy, když jsem byla teenager. V Anglii jsme tyhle témata naopak řešili pořád a myslím si, že by se měla více řešit i tady. Dřív jsem si sama v hlavě obhajovala třeba catcalling, pak jsem přišla do Anglie a řekla si, jak jsem to mohla dělat. Je důležitý říct, že teď už je to tady lepší, než před deseti lety, ale furt máme co dohánět. On se ale celý svět má pořád co učit…

A setkala ses někdy v tvé hudební kariéře třeba s tím, že k tobě kvůli tvému tátovi přistupovali jako k „nepo baby“?

Samozřejmě, že měl někdy někdo blbý narážky, ale my se jako kapela snažíme vystupovat sami za sebe. Jedeme sami za sebe. Chci, aby lidi hodnotili naši hudbu podle toho, jestli je dobrá nebo není a rozhodně ne podle toho, čí jsem dcera. Samozřejmě dokážu přiznat, že jsem privilegované dítě, ale hudbu dělám za sebe a na Eurovizi jsme se s klukama dostali jenom kvůli tomu, že jsme zkrátka strašně moc dřeli.

Ty jsi narazila na sociální sítě. Co ty a sociální sítě, jaký máte vztah?

Muzikanti v dnešní době zkrátka na  sockách být musí. To je realita. Všechno  info je na sociálních sítích a všichni tvoji fanoušci jsou na sociálních sítích. Všichni víme, co dokáže TikTok. Nahraješ jenom nějaký remix svojí písničky a boom, za pár týdnů hraješ u Jimmyho Fallona. To se například povedlo kamarádce z Eurovize, která reprezentovala Armanii. Nedávno jsem se bavila s nějakým producentem, kterému bylo zhruba padesát pět, a první, na co se mě zeptal, bylo, jestli máme TikTok, a jestli jsme na něm denně… Takže asi tak…

No a co ty a sociální sítě osobně? Trávíš na nich čas?

Jako jo, trávím, ale už spíš hlavně kvůli kapele. Vím, že to není dobrý pro duševní zdravý. Musím říct, že jsem asi nikdy neměla takový problém, že bych se tam porovnávala s ostatními lidmi, že bych řešila, jak vypadám. Sama občas něco přidám, kde vypadá, že jsem šťastná, ale třeba se už nějaký den necítím dobře. Člověk si prostě musí uvědomit, že spoustu věcí a fotek na sociálních sítích není opravdových, to je to nejlepší, co se mu může stát...