Proč toužíme po romanci? Je osudová láska klam?

Možná ze mě mluví víc než dvě hodiny v kině na Bouřlivých výšinách. Tím, že ve volné adaptaci knihy na Větrné hůrce od Emily Bronë není tolik dialogu, to nutí člověka přemýšlet nad vlastními hodnotami. To, že film během pár dní přilákal tolik diváků, že se zaplatil jeho rozpočet, je věc druhá. Zdá se, že nám vůbec nevadí platit za romantické příběhy. A to jsme si mysleli, že romance je mrtvá.

Ale tohle není recenze na film. Možná je to recenze na lásku. Na koncept lásky. Však víte – tu představu lásky až za hrob. Navždy milovat, být milován a nakonec umřít na zlomené srdce. Podle některých kardiologů (i režisérů) je to prý opravdu možné.

Proč ale toužíme po osudové lásce a velkých milostných příbězích? Je to tím, co se čte dětem před spaním? Po řadu let byly romantické filmy, seriály a příběhy brány s velkou rezervou. Možná proto, že se jejich linka zdála předvídatelná. Enemies to lovers stejně skončí spolu a z nejlepších přátel se stanou milenci. Všechno je velkolepé, s obrovským soundtrackem, jehož videoklip je ještě okázalejší. Uměle prodávaná láska se speciálním marketingovým oddělením.

Proč na někoho nemůžeme přestat myslet?

Ale narativ se začal měnit.

Už nám nejde o opulentnost. Nejde nám o bouřlivé vyznání v dešti (i když se na to vizuálně kouká velmi dobře). Jde nám o malé, soukromé příběhy z každodenního života. Naše touha se místo k předvídatelnému scénáři otáčí k intimní výpovědi jedinců. Čtení mezi řádky. Příběhy, které můžeme znát. Místo šéfu milionářů pomalu dáváme přednost trope, která říká: Pamatuju si, jak máš rád svou kávu a jak jíš vajíčka. Je tahle každodennost ten způsob romance po kterém opravdu prahneme? Je to pro nás dost? Nebo je to trend doby?

Možná jsme se jen přesunuli z jednoho extrému do druhého.

Může být oddanost destruktivní?

Druhým polárním opakem této každodennosti je romantická posedlost. Láskou i partnerem. Představa, že bez toho druhého neexistujeme. Že naše identita začíná i končí u „my“. Že intenzita se rovná hloubka. Velké milostné příběhy nás tohle učí už dlouho. Čím víc bolesti, tím větší láska. Čím větší drama, tím opravdovější cit. Vášnivé hádky, odchody, návraty. Spalující chemie (rivalita). Jenže posedlost není totéž co láska. Možná si jen emoce a adrenalin pamatujeme více než klid. Dopamin miluje nejistotu a proto nám jeho hladiny podle toho taky skáčou.

Proč udělat randění víc fun?

Takže osudová láska neexistuje?

Někdo ji potká a ztratí. Někdo ji má celý život. A někdo o ni ani nezavadí. Možná jde jen o úhel pohledu. O to, jak se na ni díváme dnes – a jak se na ni budeme dívat za pár desítek let. Protože jak vlastně poznat, že jsme tu svou osudovou lásku opravdu potkali?

Pravdou je, že romance nikdy neodešla. Jen změnila formu. A posedlost? Ta je v přiměřené dávce možná potřeba. Protože pokud vás partner nečiní nadšeným, zvědavým a trochu posedlým, je to správně? Nebo si jen pleteme klid s nedostatkem vášně?

Možná je ten druhý člověk hlavně domov. A to stačí.

Velké milostné příběhy jsou spíš připomínkou toho, že nás láska dokáže dojmout i rozesmát. Že se na ni rádi koukáme a vžíváme se do ní. Že těm milencům fandíme. Že hádat se je zdravé. A že v nás pořád žije skrytý romantik. Jen nemáme vždycky čas a prostor v tom žít, takže si takhle dovolujeme snít. Možná osudová láska opravdu existuje. Jen nevypadá jako film co je vizuálně krásný ale trvá přes dvě hodiny.