Možná je to tím, že lidská přitažlivost není rovnice, ale tanec.
Ne přímka, ale spirála.
Ne logika, ale chemie, co se pod kůží probouzí v těch nejméně vhodných momentech.
Když nás někdo nechce, dotýká se to našeho ega i fantazie. Vytváříme si příběhy, promítáme do nich touhy, které s tím člověkem často ani v realitě nesdílíme. Toužíme po verzi, kterou jsme si vysnili, ne po člověku samotném. A právě tato vzdálenost, ten jemný odstup, nás nutí natahovat ruce ještě dál.
Naopak když nás někdo chce až příliš, světlo jeho pozornosti nás někdy oslepuje. Necítíme napětí, neprobouzí se v nás zvědavost. Lidská mysl miluje rovnováhu mezi jistotou a nejistotou, je to totiž jako světlo a stín. A když je vše „příliš dostupné“, málo co nás nutí zpomalit, přemýšlet, chtít zpět.
Jenže touha není závod. A láska už vůbec ne.
Čím více o tom přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že skutečná alchymie nevzniká tam, kde jeden utíká a druhý pronásleduje. Rodí se tam, kde oba zůstávají stát. Kde se navzájem dívají do očí ve stejné výšce, beze strachu, bez her. Kde není třeba inscenovat nedostupnost ani skrývat zájem.
A tak si kladu otázku: Co kdybychom jednou dali šanci těm, kteří nás chtějí?
Těm, kteří nepoužívají ticho jako manipulaci, kteří nebalancují mezi „možná“ a „uvidíme“, ale stojí pevně, protože ví, co cítí?
Možná bychom konečně objevili lásku, která nevyčerpává.
Možná bychom konečně přestali pronásledovat fantazie a začali vnímat realitu, která má často mnohem laskavější podobu.
A možná… možná bychom si uvědomili, že největší tajemství přitažlivosti není v honbě za nedostupným, ale v odvaze být přítomní tam, kde o nás skutečně stojí.
A pokud to někdy zabolí? Ano, i to se stane. Ale bolest z autentického, rovnocenného vztahu bolí méně než honění se za někým, kdo nám utíká už předem.
Možná je čas přestat romantizovat ty, kdo o nás nestojí a začít vnímat ty, kteří stojí vedle nás už dávno.
