Jak to, že do nového vztahu nikdy nevstupujeme úplně sami?

Tenhle rok jsem zjistila jednu věc. Nebo jinak: odemkla jsem nový strach. Hmyz u mě doma. Protože ačkoliv mám odjakživa strach ze sršňů (je mi jedno, že neublíží a že jsou chránění), nikdy jsem neměla moc problém s jiným hmyzem, který jsem dokázala identifikovat. Ani pavouci mě nestrašili. Ale pak mi přes větračku do ložnice a na kliku od okna přilítly rovnou tři gigantické vosy a já měla pocit, že to nerozdýchám. Byly na mém území a já se nemohla dostat k oknu, abych je vypustila ven.

Od přírodovědy trochu dál, ale neneseme si náhodou i my nějaké podobné strachy z předešlých vztahů?

Protože já jsem si opravdu myslela, že čím budeme starší, tím budeme odolnější a budeme překonávat to, s čím jsme se trápili jako děti. Že už se nebudeme bát tmy, jít ven v plavkách nebo že nás nerozhodí špatně oholená noha. Ale místo toho, abychom byli odolnější, chytřejší, zahojili naše inner child a brali všechno s větším nadhledem, jen přidáváme do seznamu věci, které nám nedělají dobře a které pustíme do našeho prostoru.

Zkušenost s někým, kdo byl žárlivý, může vyvolat strach i vedle dalších lidí. Ten, kdo obsesivně kontroluje, zase může člověka naučit stále něco vysvětlovat partnerovi, který se ptá jen proto, že se zajímá. A přesně tyto strachy se mohou začít nabalovat. Existuje repelent na to, že randíme stejné typy lidí? Můžu nějak vysvětlit, že tohle jsem už zažila a nechci to opakovat? Je možné, že jediné, co ve vztahu bude odpuzovat toho druhého, budeme my sami?

Proč děláme (primárně) špatná rozhodnutí hlavně v noci?

Při mém boji o území kolem mě jedna z vos prolétla a zavadila mi o ruku. Což samo o sobě není tragédie, ale zapříčinilo to trapas na ulici, když jsem zavadila o popruh tašky a začala ho ze sebe agresivně shazovat. A možná to není ta nejlepší metafora, ale tenhle pocit narušení bezpečí je přesně to, co si neseme i do dalších vztahů, nezávisle na jejich typu. Možná jediný rozdíl je, že zatímco štípnutí od hmyzu zachráníme Fenistilem, nějaké takové trauma léčíme několik týdnů na terapii.

Vstupujeme do vztahů sami za sebe a taky se všemi našimi bývalými zkušenostmi

Ačkoliv jsou začátky vztahů růžové, krásné, nové, nepoznané a každá maličkost nebo chvíle o samotě vydá elektřinu pro menší město, stále do těchto vztahů přicházíme se svou minulostí. Ten jeden nový člověk stojí proti všem příjemným i nepříjemným situacím, ve kterých jsme se kdy ocitli. Můžeme si říct: nesuď knihu podle obalu, ne každé jablko chutná stejně a je výrazný rozdíl mezi Golden Delicious a Granny Smith. Ale někdy ta hlava prostě vidí jen jablko.

Strach se nás neptá, jestli máme volno. Prostě tam je a my se můžeme snažit sebevíc, ale nic s ním v tu chvíli neuděláme. Nebudu tady opakovat, jak každý z nás musí pracovat sám na sobě. To víme všichni sami nejlépe a vzniklo na to až moc článků. Jen mi přijde zvláštní, že člověk, který nic špatného neudělal, může někdy dostávat trest za něco, co udělal někdo před ním. Když se totiž podíváme na někoho, kdo poprvé v životě vstoupil do zdravého vztahu, nebo do vztahu, který pro něj funguje přesně tak, jak má, dokážeme si všimnout té nejistoty. Je to skoro jako koukat se přes prsty do slunce. Ono tam je, svítí a hřeje, ale my pořád čekáme, kdy nás to začne pálit. Jenže SPFko jsme omylem nechali doma. Najednou nevíme, co s tím, protože to, co jsme znali, je něco úplně jiného.

Randili byste sami se sebou?

Čímž neříkám, že všechny předešlé zkušenosti jsou negativní nebo že je chyba vždy jen na jedné straně. Mně se vlastně taky nic zlého nestalo. Ale nemusíme mít za sebou nutně jen katastrofický vztah, aby v nás něco zůstalo. Někdy to opravdu byl jen špatný čas a správný člověk, někdy jsme museli jen dospět, někdy jsme dali přednost kariéře nebo vlastnímu pohodlí. To se ve vztazích prostě děje. Nemusíme proto házet naše traumata na každého nově příchozího do našeho života (platí i pro přátelství). Stejně jako není fér chtít po někom, aby nám dokazoval, že není jako ten před ním, jen proto, že se objevil až po něm.

Možná si stačí jen tak nějak pořádně umýt tabuli od všech těch kříd a dát si pozor na ten otravný skřípavý zvuk, kterému se říká intuice. Protože sto lidí, sto chutí, nebo ne?