Oficiálně je Zelený čtvrtek křesťanským svátkem, připomínkou Poslední večeře a momentem, kdy zvony odletí do Říma a místo nich nastoupí děti s řehtačkami, které vás vzbudí dřív než budík. Jenže pro většinu lidí dneska znamená hlavně jednu věc: „Musíme dneska jíst něco zelenýho.“ A tak se v jídelnách objeví povinný špenát, který má údajně zajistit zdraví. A přitom ho odpoledne stejně část národa zapije pivem, které barvou připomíná něco mezi lesní loukou a chemickým experimentem.
Zvyk, který nikdo nechápe, ale všichni ho dodržují
Je to vlastně taková zvláštní česká vlastnost: vůbec nevíme, proč to děláme, ale děláme to každý rok. Proč se na Zelený čtvrtek jí ten špenát? Proč se pijí litry zeleného piva, které by samo o sobě fakt chutná hrozně? Proč řehtačky? A co jsou to vůbec ty jidáše? Odpověď většinou zní: „No… tak to prostě je.“ A tak se točí sudy, servírují se přílohy s barvou trávníku, a nikdo moc neřeší, že pod tím vším je kdysi dávno dost vážná biblická symbolika.
Tradiční svátek pro generaci, která už moc neslaví
Zelený čtvrtek je jako zbytek svátečního kalendáře – trochu zaprášený, trochu přiohnutý. Pro starší generace to byl den ticha, očisty a duchovní přípravy. Dneska je to spíš výmluva, proč jít s kamarády na jedno speciální. Zvyk se zachoval, ale jeho smysl se někde cestou ztratil – nebo se proměnil. Protože co dnes znamená očista? Detox smoothie? Offline večer? Nebo jen fakt, že na chvíli nevytáhneš mobil z kapsy?
Zelené pivo jako metafora české spirituality
Zelený čtvrtek je nakonec možná ten nejpřesnější obraz toho, jací jsme. Trochu tradiční, trochu moderní. Trochu věřící, trochu cyničtí. Spojíme špenát se spirituální očistou a pivo s vděkem za to, že jsme ještě tady. Je to rituál, který nedává úplně smysl – ale možná právě proto se ho držíme. Protože v tom chaotickém mixu zůstává aspoň něco, co se rok co rok opakuje. A co se dobře fotí na Instagram.
@yanhoechka
Milovník skandinávské kinematografie, americké literatury, italské gastronomie a cestování vlakem po českých luzích a hájích.
