Foto: Getty Images
Na počátku nebylo slovo a nebyla na něm ani slepice, ale vejce. Rozhodně tedy na počátku tohohle fejetonu. Přesněji tři vejce, rozmíchaná s trochou soli a odpočívající, než je za pár minut vyleju na pánev a umíchám. Proč to tak dělám? Nemám páru. Četl jsem kdysi v jednom článku, že je to tak lepší, a na důvod už si nevzpomínám. (Poznámka pro sebe: Přestat říkat, že jsem něco četl „v jednom článku“, když to mám přitom z Instagramu.)
Nigella Lawson v kuchařce Cook, Eat, Repeat vypráví příběh své tchyně, jak v rádiu poslouchala pořad o vaření, kde se pozvaná kuchařka dělila o recept na dušené, co se v její rodině dědí z generace na generaci. Ten začínal instrukcemi, že je ze všeho nejdřív potřeba z masa na obou stranách kus odříznout. Moderátor se podivoval proč, ale kuchařka neměla tušení. Dělala to tak, protože to tak vždycky dělávala její máma. A tak zavolali mámě. Ani ta ovšem neměla uspokojivou odpověď – dělávala to tak, protože to tak dělávala zase její máma. Vytočili tedy ještě babičku. „Ach,“ povzdechla si do telefonu žena, když se jí zeptali, proč podle jejího receptu celé ty roky maso takhle okrajují. „Prostě jsem na něj neměla dost velký kastrol.“
Jsem ta kuchařka. A dneska i ten kastrol – nemám mnoho, co nabídnout. Když je vaší prací mít nápad, může být frustrující, pokud k ní zasednete a zjistíte, že žádný nemáte. Je devátá ranní a já už vyčerpal všechny osvědčené zdroje. Procházka parkem za rozbřesku? Check. Kotel kávy? Check. Horká sprcha? Check. (V jednom článku jsem četl, že se pod ní člověk dokonale uvolní a s nápady se roztrhne hráz. Prý to platí i o močení. Jestli kombinace obojího zaručuje vyšší kvantitu nebo kvalitu nápadů, netuším, bohužel a zároveň naštěstí mě to nezajímá dost na to, abych to vyzkoušel.)
Teď se to tedy určitě provalí. Že neumím psát. Že jsem se k tomu dostal jako slepý k houslím a najednou bylo příliš pozdě z vlaku vyskočit – navíc v něm bylo vcelku útulno. „Syndrom podvodníka? To tak. Neschopnost. Děkujeme a nashledanou.“
1. Kniha Cook, Eat, Repeat, Nigella Lawson, Megaknihy.cz, 711 Kč, 2. Ochranný krém Eight Hour, Elizabeth Arden, 535 Kč, 3. Set 4 kameninových hrnečků, Bloomingville Karine (bonami.cz), 495 Kč
Jenže co jiného bych mohl dělat? Takhle, když je jaro na dosah ruky – jen ho chytit za flígr, se nové začátky zdají být o něco méně děsivé, o něco více vzrušující. Možná bych si mohl splnit dětský sen. Vzpomínáte si, čím jste jako malí chtěli být? Já jo. A ubezpečuju vás, že popelář to nebyl. Já mířil vysoko. Chtěl jsem být princ jako z pohádky.
Ale na to už je pozdě. A beztak asi není o co stát. Podívejte se na prince Harryho – v jednu chvíli jste miláček národa, a než se nadějete, vyprávíte ghostwriterovi, jak jste si mazali omrzlý penis krémem od Elizabeth Arden.
Nejspíš už nebudu ani hvězda
baletu Pařížské opery. Ale ještě
pořád bych se mohl stát hercem. A
diváci by výskali a tleskali
a nadšeně říkali: „Páni, to bylo
neuvěřitelný, jak uvěřitelně
jsi zahrál toho týpka, co neumí
hrát!“ A já bych skromně
odpovídal: „Ale jděte!“ a mával
nad tím rukou, v níž bych
třímal Oscara… Jenže já o Oscara
nestojím. Kdepak. Já chci,
aby mě Darren Star obsadil do další
sezony Emily in Paris
a já nemohl jinak a musel se kvůli
natáčení na pár měsíců
přestěhovat do Paříže, ach jo.
Anebo, anebo, anebo bych si mohl začít plnit některý z novějších snů. Třeba si otevřít květinářství. Co na tom, že mi právě narcis otrávil zbytek vázy? Nikdy není pozdě začít znova. A klidně zase blbě. Chybami se člověk učí, ne? Ajo, úplně bych zapomněl na poslední osvědčený zdroj inspirace! Když dovolíte – než z tohohle vlaku nadobro vyskočím, skočím si jenom rychle do květinářství. Kdo ví, třeba najdu nápad na fejeton někde mezi tulipány…
@martinvasa
Spisovatel se syndromem podvodníka, latentní florista, extrovertní introvert, milovník kávy a časných rán.
